CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Už hodinu postávám u ostré zatáčky v malém rumunském městě Aleşd na předhůří Karpat a spolu s dalšími lidmi vyhlížíme auto, které by nás svezlo vysoko do hor. Cesta nahoru po klikaté silnici plné hlubokých děr trvá dlouho a ani potom nebudu na konci své pouti. Čeká mě ještě šest kilometrů pěšky s těžkým báglem na zádech. Mířím do oblasti, kde žijí už po staletí rumunští Slováci. A já jedu za paní, kterou už dlouho znám… Jedu za Toničkou.

Když jsem Toničku v Rumunsku potkala poprvé, bylo mi jedenáct let. Od té doby jezdím do této krásné země pravidelně. A stejně jako každý rok i teď ze sebe Tonička chrlí jednu větu za druhou a vodopád slov je k nezadržení. Hned vím všechno to zásadní, co se ve událo ve vesnici i co nového je u Toničky: že si koupila kuřátka a kráva že jí utíká...

Předci Antonie Gondekové přišli do předhůří Transylvánských Alp koncem sedmnáctého století, z vlasti je sem vyhnala bída a nedostatek práce. Po všechna staletí si zachovávali svůj jazyk, národní zvyky a především víru v Boha, která jim dodávala sílu zvládnou těžký život v tomto krásném, ale pro život náročném koutě Rumunska. Antonie, pro všechny jen Tonička, se narodila po válce ve zdejší slovenské vesnici Stará Huta a prožila tu celý svůj život. Vdala se a s manželem Šoňou postavili domek nedaleko chalupy rodičů. Život zde opravdu není jednoduchý, tvrdá každodenní práce kolem hospodářství přináší jednu starost za druhou. Tonička přesto říká, že se jim nežilo špatně. Doma měli kousek pole a malé hospodářství, kde si téměř všechno vypěstovali. Šoňka pracoval v nedalekých sklárnách a vydělal peníze na to ostatní, co bylo potřeba koupit ve městě.

Svět, na který byla Tonička zvyklá, se jí však začíná ztrácet před očima, Velká rána, která se nesmazatelně zapsala do jejího srdce, ji postihla v létě roku 2005. Její manžel zemřel na infarkt. Zvyknout si na samotu a prázdnotu po někom, kdo je vám blízký a koho milujete, trvá dlouho. Toničce bývá ještě i dnes moc smutno. Kus jejího života nenávratně odešel. A drolit se začíná i prostředí její rodné vesnice. Toničku bolí, když musí s ostatními starousedlíky sledovat, jak většina mladých opouští zdejší slovenské osady a odchází pryč za „lepším“, za prací, za studiem. Toničce odešly na Slovensko i obě dcery s rodinami. A ačkoli se sem moc rády vracejí, už jen na návštěvu. Když pak zase odjedou zpět do svých nových domovů, Tonička zůstává sama.

Mám Toničku moc ráda, je neuvěřitelně milá a vstřícná a vždycky u ní načerpám radost a pokoj. Tak jako pro celé generace Slováků, které se zde usídlily, je i pro Toničku víra v Boha životním kompasem a jistotou. Přes všechny své ztráty a samotu řeší každou situace s humorem a každé její slovo je perla. Myslím, že až do konce života mi budou stále v uších znít její slova: „Daj Vám Pán Boh zdravie, šťastie a všetko dobré a nech Vás Pán Boh opatrujú…“

I Tebe, Toničko, i Tebe...