CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Neskonale smutné usmívající se oči Jodi z Jamajky

Když se Jodi-Ann narodila, její mamince bylo sotva sedmnáct. Jodin otec prohlásil, že není jeho dítě. Mladá matka si ke své dceři nevytvořila silný vztah a tak Jodi žila převážně u své babičky, starší dámy, která se jí snažila dát to nejlepší, ale sama se často potýkala s nedostatkem peněz. Opravdové pochopení u ní dospívající Jodi, která se musela vyrovnávat s tím, že ji otec zapřel a matka opustila, nikdy nenalezla. Tohle není zrovna dobrý start do života, zvláště pak žijete-li na Jamajce. Na Jodi ale čekala v jejich šestnácti letech mnohem horší osudová rána.

Jeden horký podvečer přecházela silnici, aby si tak jako obvykle koupila studený džus ve stánku odnaproti. Ale tentokrát to bylo naposledy, co se mohla svobodně rozhodnout a jít kamkoli se jí zachtělo. Ten večer ji srazilo auto a způsobilo závažná poranění s trvalými následky. Probudila se otřesená a sama v neznámém prostředí nemocnice. Lékař Jodi řekl, že pro ni má dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Ta dobrá je, že když bude hodně cvičit a rehabilitovat, bude schopná se hýbat. Ta špatná zpráva ale znamená, že už nikdy nebude chodit. Jodi strávila další čtyři měsíce v nemocnici, podstoupila sérii nepříjemných operaci a snažila se pochopit nepochopitelné. Přišel den, kdy se vrátila domů k babičce. Jenže péče o handicapovanou dívku, která se sama nezvedne a v rukou má jen zbytky sil, je pro starého člověka a v prostředí, které vůbec není přizpůsobeno pro vozíčkáře, prakticky nemožná.

Po řadě peripetií se Jodi nakonec dostala do péče organizace Mustard Seed. Její svět se smrskl na velký společný pokoj s osmi mentálně a tělesně postiženýma dívkami a celé dny a noci strávené za zavřenými branami. Občas se dostane během společného výletu do kina nebo na pláž, ale mladá dívka potřebuje mnohem víc, než jít jednou za půl roku ven. A v Mustard Seed není peněz nazbyt.

Na praxi jsem dostala za úkol si s Jodi povídat. Když jsem za ní přišla, kdosi už u jejího lůžka stál a snažil se vest rozhovor. Pozdravila jsem, ona mi pozdrav mile opětovala, ale v jejích očích jsem četla něco jiného. Byla jako lapený pták v kleci, ležela na posteli, nemohla se pohnout, nemohla odejít, nemohla utéct. Někdo cizí nad ní seděl, šahal na její věci a zpovídal ji. Pak jsme se ale začaly potkávat častěji, brávala jsem ji do zahrady a pokud měla chuť, povídaly jsme si. Každým dnem jsem si uvědomovala, jak je bystrá, moudrá a výjimečná. Jednoho dne se na mě podívala a oči měla zalité slzami. A začala vyprávět jaké to je žít bez svobody, odkázaná na vůli ostatních, neustále obhajovat své potřeby, být na obtíž.

Jodi-Ann je pro mě dívka se lvím srdcem, je nesmírně silná, doufající ve své sny o svobodě, zaměstnání a uplatnění, toužící po samostatnosti, lásce, přirozené pozornosti okolí, po přátelích. Šance, že se její sny splní, jsou ale na Jamajce skoro nulové. Bez cizí pomoci a bez peněz se pro ni nezmění nic a ona pomalu sama v sobě tiše zemře. Už teď k tomu nemá daleko, rozvíjí se u ní deprese a frustrace z nenaplněného života.

Pohled na strádání, kterému nemohu zabránit, mě velmi bolí. Nezbývá mi než prosit o pomoc Boha. A sama se pokusit udělat vše pro to, abych sehnala prostředky, které by pomohly vrátit Jodi opět chuť žít. Jsem hluboce přesvědčena, že jsme na tomto světě proto, abychom si navzájem pomáhali. Překážek je víc než dost, ale každá vzpomínka na Jodi a její usmívající se a přesto tak neskonale smutné oči mě probudí k boji za člověka, za život...


Anna Lubičová
květen 2011