CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Když jsme se viděli poprvé, ležel v posteli a díval se na svůj oblíbený film Sám doma. Keemo právě oslavil patnácté narozeniny a v dětském domově pro HIV pozitivní na Jamajce patřil mezi odrostlejší kluky. V té době jsem netušila, jak moc pro mě bude znamenat a co pro mě udělá, aniž by si to sám uvědomoval.

Počet HIV nemocných na Jamajce není vinou zdejšího životního stylu právě nízký. Keemo je jedním z nich, HIV pozitivní je už od narození, ale nemoc čekala zákeřně na svou chvíli čtrnáct let. Ještě před rokem byl Keemo zdravý kluk, ze kterého energie vyzařovala na každém kroku. Užíval si mládí, učil se ve škole, mohl chodit a běhat. Úraz, který změnil jeho život, přišel náhle, nejprve si zlomil nohu v krčku, poté i kotník. Pro zdravé lidi je to možná banální úraz, ale pro Keema znamenal hurikán, který navždy zamíchal kartami jeho osudu. Lékaři mu zjistili zvýšenou lámavost kostí, která není léčitelná vinou viru, jenž každým dnem oslabuje jeho organismus. Keemův život se navždy změnil. Musel zůstat v nemocnici v péči jamajského zdravotnictví, které nepatří mezi ty nejprestižnější. Domů se vrátil po půl roce.

Keemo je upoutaný na lůžko a smí se s ním manipulovat jen s největší opatrností. Svůj vysněný život prožívá v malém temném pokojíčku s jedním oknem a tiše umírá. Když se rozhlédne kolem sebe, vidí kamarády, s nimiž už si nebude moci nikdy zahrát fotbal, ale u kterých si naopak získal respekt, protože si uvědomují, jaký je jeho zdravotní stav.

Keemova postava je vyzáblá a křehká, ale pusu má od ucha k uchu, jeho hlas mi zní jako překrásný zpěv sirén. Jeho ďábelský smích byl pro mě v těch nejtěžších chvílích balzámem na duši. Viděla jsem ho v mnoha situacích a v mnoha okamžicích, kdy mu zjevně nebylo dobře. Ale na otázku, jak se dnes cítí, vždy odpověděl s úsměvem na tváři: I’m good. Ten jeho usměv vidím stále před sebou. Jak je to hrozné uvědomit si, že váš hrdina umírá, zvlášť když je takto jedinečný, když má tak výjimečnou sílu a energii, kterou mi předával. Je mnoho důvodů, proč ho nazývám hrdinou. Keemo je ještě mladý kluk, ale je velmi moudrý, chytrý, což jsem měla možnost poznat už od prvních chvil, které jsem s ním strávila. A hlavně si plně uvědomuje, že už nikdy nebude chodit a že jeho život nemusí být dlouhý. Jistěže se ptá, proč se taková věc stala zrovna jemu, ale nikdy jsem ho neslyšela na nic si stěžovat, ani na bolest, kterou musel tolikrát cítit. Jeho pokora je větší než pokora jakéhokoliv člověka, kterého jsem zde potkala. Ale hlavní důvod je, že díky němu jsem se vždy měla na co těšit. Byl to on, kdo mě na Jamajce dělal šťastnou. Byl a stále je to můj přítel. My hero´s Keemo and heroes never die!