CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Celý život věřím v Boha a žiji v přesvědčení, že víra dává člověku odvahu. Životní příběh Václava z Moravy, který vám chci vyprávět, mě v mém přesvědčení utvrdil. Václav, jenž sám sebe označuje za „marnotratného syna“, se navrátil po mnoha letech bloudění k Bohu, k Otci. A přinesl mu dva největší dary.

Václav se narodil do katolické rodiny, víra v Boha byla součástí jeho výchovy. Jak ale rostl a dospíval, víra začala z jeho duše ustupovat. Václav se oženil a narodily se mu dvě krásné děti – dcera a syn. Uplatnění našel jako učitel na oděvní škole. Práce ho bavila a naplňovala, aby ale mohl v časech komunismu učit, vstoupil do Komunistické strany a začal dálkově studovat vysokou školu. Náhle toho na něj bylo moc – starost o rodinu, nátlak v práci, členství ve straně, stres a ve studiu... Václava začala pomalu pohlcovat temnota. Lékaři jí po nějaké době stupňujících se potíží dali jméno: maniodepresivní psychóza. Václavův život se od této chvíle začal dělit na dva světy – slunečný radostný a temný depresivní.

Osud, řekli by ateisté. Bůh, který Václava nenechal v samotě temnoty, tvrdím já. Václav se postupně začal navracet ke ztracené víře. A získával sílu. Jeho víra ale měla být ještě podvakrát těžce zkoušena.

Když Václavi oznámil syn, že odchází do semináře, byla to pro něj velká rána. Synovo rozhodnutí nesl těžce, neuměl se s ním smířit. Pomohly mu až slova Billa Grahama z knihy Jak najít pokoj s Bohem: „Odevzdej všechno Bohu“. Druhá bolestivá zkouška na sebe nenechala dlouho čekat – po synovi se rozhodla stát řeholní sestrou i Václavova dcera. Opět ho čekal boj duše, srdce a víry. A opět mu Bůh ukázal cestu. Na primiční mši, při pokleknutí do trávy, myslel na dceru a na kolenou při písni „Vůle tvá je správná“ si náhle zřetelně uvědomil, že pro ni Bůh má jinou cestu, než jakou by si představoval on. Václav řekl Bohu další své „ano“.

V mých očích symbolizuje Václavův život putování Ježíše Krista s křížem. Také Václav nese svůj kříž, pod kterým upadá, ale pokaždé najde sílu vstát a jít dál, i když ví, že zase upadne. Václavův kříž je jeho nemoc, se kterou statečně bojuje. Věřím, že jednou dojde pokoje v duši, který z něho vyzařuje, když právě nad svou nemocí vítězí. Věřím tomu i proto, že Václav má dnes k pomoci dvě své duchovní květinky, které rostou a vyvíjejí se. Svůj kříž, svou nemoc, bere jako oběť za to, aby jeho květinky rostly a nikdy neuvadly.