CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Olomouc je město se zvláštním kouzlem. Ulice lemují honosné stavby, na náměstí se hrdě vypíná radnice, centrum střeží chrámy, jejichž věže ční až k blankytnému nebi, jako by chtěly držet stráž nad celým městem. Srdce Olomouce je obklopeno hradbami a malebnými parky, které zvou spěchem znavené obyvatele do své zelené náruče, aby si mohli alespoň na chvíli odpočinout od městského ruchu. A právě v tomto koutku srdce Olomouce se choulí nevelký a na první pohled nijak zvlášť výrazný dům. Nemá zlacené sloupy, stropy nezdobí honosné fresky, ale setkávají se zde bolavá a zraněná srdce, zborcené sny a přání, osudy mnoha stovek lidí, Ti všichni tu hledají útěchu, místo, kde by se mohli ohřát, najíst, umýt, odpočinout si, místo, kde budou alespoň na chvíli v bezpečí. A také někoho, kdo jim bude ochotně, s úctou a porozuměním naslouchat. Můžete se tu potkat s lidmi, kteří kdysi dokázali ohromné věci, zachránili někomu život, byli úspěšnými sportovci, přáteli známých osobností, pracovali ve vysokých pozicích. Jenže pak přišlo něco, co nikdo z nich nečekal, nešťastná náhoda, nerozvážný čin s nedozírnými následky nebo jeden jediný okamžik, který změnil celý jejich život. Tak jako v případě Zdeňka.

Narodil se v malé vesnici mladým rodičům a jako každé dítě měl své sny, přání a touhy. Jenže pak přišla bolavá rána. Tatínek malého Zdeňka při nešťastné náhodě zemřel a maminka život bez něj zvládala jen stěží. Začala hledat únik ze zraňující reality v alkoholu a nevázanosti a na svého malého synka už neměla čas. Ostatní děti se Zdeňkovi smály, že nemá tatínka, a jeho kamarádi si s ním přestali hrát. Jedinou oporou malého chlapci byla jeho babička. Za nějakou dobu našla máma Zdeňkovi druhého tatínka. Jenže ani on nedokázal chlapci dát to, co potřeboval. Nová rodina se přestěhovala do jiné vsi, kde chtěla začít nový život. Nepovedlo se to. Mamince se sice narodil druhý syn, ale nový partner si s ní přestal rozumět. Po nevydařeném vztahu Zdeňkova maminka přivedla domů dětem třetího tatínka, tentokrát silně autoritativního, který neváhal používat přísné tresty, dlouhodobé zákazy a rány pěstí za každou klukovinu. Otčímův vztah k dospívajícímu Zdeňkovi se stále zhoršoval, tresty se stupňovaly, až přišla chvíle, kdy jeden nemohl vystát druhého. Zdeněk začal hledat pomoc venku, kde přeci jen našel někoho, kdo vypadal jako přítel. Našel kamarády, kteří si nesli v srdcích podobná zranění, léčili je kouřením, bolest přehlušovali alkoholem, pocit štěstí a radosti jim propůjčovala mariánka a slzy potlačovali vzdorovitostí a pohrdáním autoritou. Zdeněk, kterému ještě nebylo ani patnáct let, začal utíkat z domu.

Situace se nezlepšila ani po nástupu Zdeňka na odborné učiliště. Po roce musel přestoupit na nový obor. Po dvou letech si ale uvědomil, že už nechce být jako jeho kamarádi, kteří na školu kašlali a se siláckými řečmi opouštěli nedokončené studium. Tehdy se v něm probudilo silné odhodlání dodělat školu s co nejlepším prospěchem a získat výuční list, což se mu díky pevné vůli podařilo. Situace doma ale opět nabrala nový směr. Druhý otčím rodinu opustil a máma přivedla domů třetího. Do rodiny tentokrát přiletěla vrána a přinesla dcerušku. Zdeněk se zamiloval, přestal tolik pít a kouřit marihuanu, našel si práci a na chvíli vypadalo vše dobře. Jenže pak udeřila do Zdeňkova srdce nová rána. Vyvolená slečna se začala vracet k pervitinu a staré partě, přestala být věrná tomu, který ji měl tolik rád, a po roce známosti se jejich společné cesty oddělily. Pro tak mladého člověka to neznamenalo jen bolest a prázdné místo v srdci, ale i zklamání, smutek a snad i ztrátu snů. Zhoršovaly se také vztahy doma. Na jaře letošního roku podala Zdeňkova máma pod nátlakem svého bývalého manžela na Zdenka stížnost k soudu. Zanedlouho se ve schránce objevil soudní příkaz k vystěhování. Tak začala Zdeňkova bezdomovecká dráha.

První dva měsíce nalezl střechu nad hlavou u kamaráda. Tady začal brát pervitin. Když však viděl, co droga s kamarádem dělá, jak mění charakter člověka i jeho hodnoty a preference, pevně se rozhodl s ní skoncovat. A podařilo se mu to. Jeho odhodlání předčilo všechna pokušení vrátit se zpět. Zdenek se ocitl na lavičce v parku. To, co následovalo, bylo nejtěžším obdobím jeho života. Sám se musel vypořádat s obavami, kde sežene jídlo, kam se večer uloží ke spánku, zda jej někdo neokrade, nenapadne, co bude celý den dělat, jak se na něj budou lidé dívat, jak se mu bude dařit zachovat si tvář. Pro člověka, který se octne na ulici, život končí a začíná krutý a nelítostný boj o holé přežití. Takto ztraceného člověka velice často přepadá pocit beznaděje, zoufalství. Jak ubíjející je zjištění, že z těch stovek lidí, které denně venku potkává, se nenajde nikdo, s kým by si mohl promluvit, nikdo, kdo by mu naslouchal, kdo by ho potěšil, dodal mu sil. Do Zdeňkovy hlavy se začaly plíživě vkrádat myšlenky na to, že skoncuje s životem. To pokušení vyřešit všechny palčivé problémy, zbavit se všech těch zranění jednou provždy, možná snad i nenávist vůči sobě samému, se stávalo postupně silnějším a vábivějším, až jednou přimělo Zdeňka lehnout si na koleje a čekat. Jenže tehdy se místo vlaku objevila stará paní, která ho z kolejiště odtáhla do bezpečí. Gesto, které neznámá paní tehdy pro Zdeňka vykonala, bylo pro něj velice silným zážitkem. Mohla jej tam nechat ležet, vždyť ho vůbec neznala, a jeho osud jí mohl být lhostejný, ale ona se tehdy rozhodla, že mu dá novou šanci. Jako by mu chtěla vrátit život.

S blížícím se podzimem věci nabraly rychlý spád. Zdeněk se dozvěděl o nocležnách v Olomouci a v jedné z nich nalezl zázemí. Tady jsem se s ním potkala i já. Vyprávěl o tom, jakou hledá práci, kde pracoval dřív, co má za školu… Od toho dne jsme se potkali jen párkrát a během těch několika málo dní mi oznámil, že začátkem týdne půjde na pracovní pohovor. Od té doby se Zdeněk v centru neobjevil. Týden nato jsme se potkali ve městě a on mi celý radostí rozzářený vyprávěl, že práci získal. Jeho zaměstnavatel se dozvěděl, v jaké tíživé situaci se nachází, ale také si všimnul, že je velice učenlivý, odvádí kvalitní práci a vypadá spolehlivě. Proto mu poskytl v areálu zdarma kompletně vybavený byt s kuchyní a sociálním zařízením. Když jsem se Zdeňka ptala, jak hodnotí svůj pobyt na ulici a jestli si z něj něco odnáší do dalších dnů, odvětil mi, že je to zkušenost, kterou by nikdy svévolně nezískal. Obdivuji, jak Zdeněk v tak složité životní situaci dokázal nalézt tolik poučného. Sám si je vědom, že jej pobyt venku hodně změnil. Naučil se lépe komunikovat s lidmi, protože co si sám nevyřídil, to neměl, posílil svoji soběstačnost, naučil se skromnosti a efektivního hospodaření s penězi. Myslím, že si uvědomil i hodnotu svého života. Protože poznal sám, jak je důležité nebát se pomáhat nuzným, neodmítá pomoc těm, kteří ji potřebují. Zdeněk je výjimečný i v tom, že dokáže domýšlet následky svého jednání dříve, než se k činu odhodlá.

Je až neskutečné, jak rychlá může být cesta z pouličního pekla zpět, když se najdou lidé připravení podat v rozhodující chvíli pomocnou ruku a neodsuzovat. Zázraky se nedějí samy, zázraky dělají lidé, kteří mají otevřená srdce. Život Zdeňka je příběhem plným bolesti a zranění, ale i radosti, odvahy a odhodlání, boje a vítězství. Pro mě je velkou inspirací a nadějí. A může být i světlem naděje, které září v temnotách ulice pro mnohé lidi, kteří prožívají podobná úskalí jako on. Zdeněk sní o tom, že jednou odjede do Nizozemí, usadí se tam a začne žít nový život. A já pevně věřím, že bude-li opravdu chtít, tak se mu to skutečně podaří. Možná je to pouze hudba budoucnosti, ale vždyť my jsme skladatelé, kteří svou skladbu tvoří, a jednotlivé noty píšeme už nyní. Ať je tedy hudba pana Zdeňka tak krásná, jakou si ji vysnil.