CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Odbíjelo pravé poledne a z téměř rozpadlého domu vycházelo třináct romských dětí. Nejmladší tříletou holčičku odnášela postarší pracovnice v náručí. Nasedla s ní do auta a odvezla do kojeneckého ústavu – daleko od ostatních dvanácti sourozenců, daleko od rodného domu, kde tolik trpěla, kde nepoznala rodičovskou lásku a teplo mateřského objetí. Dívenka už ale nikdy láskyplné objetí nezažije. Matka právě zemřela při porodu nejmladší sestry, úřady rodinu rozdělily podle kategorií do dětských domovů a malá Alenka zůstala sama.

Když se ve čtrnácti letech přistěhovala už do třetího dětského domova v Liptovském Jánu, vychovatelka se na ni pátravě podívala, jako by ji už někde viděla... Díky výrazné podobě poznala, že Alenka má v jiném dětském domově mladší sestřičku. A stal se malý zázrak - vychovatelce se podařilo zařídit sestrám setkání a Alena tak měla ve čtrnácti letech znovu někoho blízkého.

To ale bylo na delší dobu Alenčino jediné radostné setkání s rodinou. Z dětského domova odcházela těhotná s chlapcem, který ji odvedl ke svým příbuzným do romské osady. Záhy zjistila, že život zde by byl peklem, obětí jeho agresivních výpadů se stala už během těhotenství. Alena proto učinila razantní rozhodnutí. Aby chránila sebe a své dítě, z osady těsně před porodem utekla do Bratislavy k řádovým sestrám. Ty ji také po porodu naučily vše potřebné v péči o dítě. Za rok však musela mladá maminka sestry opustit. Po několikaměsíčních peripetiích nakonec skončila v Domově pro matky s dětmi v Banské Bystrici.

Chvíli se zdálo, že by tady mohla začít nový lepší život. Seznámila se s mužem, znovu otěhotněla. Poté, co se k němu nastěhovala, se však její noční můra začala opakovat. I nový přítel ji brzy začal bez ohledu na těhotenství hrubě bít, chorobně na ni žárlil, zakazoval jí chodit ven.

Aleně se narodil druhý syn. I proto statečně snášela všechny ústrky a bití od svého muže, po všech pobytech v dětských domovech a ubytovnách chtěla někam patřit, chtěla být někde doma. A také si nepřála, aby děti musely zažívat její vlastní osud, chtěla ten bludný kruh konečně přetnout. A najednou se zablýsklo na časy: domácnost začaly navštěvovat pracovnice organizace Úsmev ako dar. Alenčin muž je začal respektovat a řídit se jejich radami a doporučeními. Přestal Alenu tak často bezdůvodně bít, začal se chovat lépe. Alena s ním zůstala.

Dnes spolu mají tři krásné dívenky, které nedávno pokřtili. Alenčin syn navštěvuje nedaleké gymnázium a učitelé si jej nemohou vynachválit. Také Alena začala znovu chodit do školy, aby mohla svým dětem, kterým se velmi věnuje a které nade vše miluje, pomáhat s domácí přípravou.

Alena svůj životní příběh vypráví zaníceně a do detailů, z tváře jí nezmizí úsměv. Pohledem neustále kontroluje tříletou dcerku a vděčně pomrkává po kamarádkách z organizace Úsmev ako dar, které ji chrání před agresí manžela. Je plná optimismu, energie, životní radosti. Ano, určitě by si pro sebe a své děti uměla představit lepší bydlení a hezčí manželství. Ale muže neopustí kvůli dětem. Dobře ví, že přece potřebují rodinu a lásku. Tu rodinu a lásku, které se Alence v životě nedostalo.