CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Endžy z Prešova: Život je pes a my jeho žrádlo

„Kto nevyrastal v detskom domove, nikdy nepochopí!“ Endžy si s chladným výrazem ve tváři potáhne z cigarety a napije se kávy. Něco málo přes rok už žije v pobytovém zařízení Dům na půli cesty Gréckokatolické Charity Prešov. Dobře ví, že tohle nemůže být její konečná, že nechce, aby tady její život pomalu vyhasínal. Tak jako vyhasínal a ubíral jí sil dosavadních šestadvacet let.

Endžy mě okouzlila černě divokými čertovskými vlasy, překrásným úsměvem, smíchem a hlubokýma očima. V jejich propasti se ale skrývá velká bolest. Jak také jinak, když její příběh začíná tím, že ji opustili rodiče. V dětském domově, kde se musela naučit žít bez mámy, táty i příbuzných, kde si musela zvykat na to, že se nemá komu svěřit se svými starostmi ani radostmi. Že je na všechno sama. Endžy proplakala mnoho dní a nocí. Když si ji občas matka s bratrem vzali domů, bylo to ještě horší. Endžy hovoří o tom, že mezi svými blízkými nezažila ani chvíli pocit bezpečného útočiště skutečného domova nebo pohlazení maminky. „Bylo to hotové peklo, zažívala jsem tu strašné chvíle,“ dodává Endžy. „Přála jsem vlastní matce smrt...“ Když později matka skutečně umřela, zasáhlo ji to, ale zároveň svého přání nelituje.

Nejhezčí roky zažila Endžy na krejčovském učilišti. Učila se, jak se o sebe postarat, jak hospodařit s penězi, jak se vyznat ve světě dospělých. Tady se po několika letech setkala se svou sestrou a společně spolu strávily rok. Po ročním odloučení se Endžy dozvěděla, že se sestra živí v Čechách prostitucí. Pět let po ní na vlastní pěst ní pátrala, aby nakonec zjistila, že je to skutečně pravda.Velké zklamání jí přinesla i první láska. A zase byla sama, když potřebovala dobrou radu a pomoc, od vychovatelek ji nemohla čekat...

Neštěstí nikdy nechodí samotné. Endžy do všech svých trápení nečekaně onemocněla a v bolestech musela ukončit studium. Její zdravotní problémy trvají stále, za sebou i před sebou má řadu lékařských vyšetření, které jsou často utrpením. Přesto se snaží pracovat a vydělat si nějaké peníze alespoň na brigádách. Je mi smutno z toho, že se na ni lékaři dívají skrz prsty jen proto, že je romského původu. Obdivuji, že i přes všechna ponížení a bolesti je natolik silná, aby se vždy znovu dokázala postavit na nohy. A čím je pro ni život? S upřímností a hořkým úsměvem na rtech konstatuje: „Život je pes a my jsme jeho žrádlo.“


Ivana Moravcová
listopad 2011