CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Paní Anna toho za dlouhých devadesát let svého života viděla už mnoho. Pamatuje si život ve šlechtické i v bohaté židovské rodině, šťastné roky se svým manželem a klidné soužití ve starém domečku v Olomouci. Na všechno zbyly už jen vzpomínky, čas odnesl z našeho světa šlechtu i židovskou komunitu, manžel paní Anně zemřel a její dům sebrala před třinácti lety velká voda

Anna se narodila se ve Valchově u Boskovic. Spolu s rodiči ve zdejší hospodě bydlelo ještě jejích dalších devět sourozenců. Malá Anička toužila stát se švadlenou, ale v tak početné rodině to nešlo, přednost měli bratři, kteří se museli naučit řemeslu. Matka jí přísně nakázala, že musí jít tak jako ostatní sestry do služby. V nedalekých Boskovicích sídlila hraběcí rodina, když bylo paní Anně čtrnáct let, dostala se do služby jako chůva jejich dětí. Anna s rodinou bydlela, jedla a vlastně v ní vyrostla. Ve službě se naučila hraběcím způsobům chování a základům německého jazyka.

V šestnácti letech se pani Anna vypravila do Boskovic na taneční zábavu. Byli tam i místní vojáci a jeden z nich si ji namluvil. Od té doby spolu chodili. Když pak její chlapec z vojenské služby odešel, vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v Olomouci. Paní Anna chtěla za ním.

V té době jí napsala sestra, která v Olomouci pracovala. Psala, že jí našla službu u zdejší bohaté židovské rodiny a že tak bude moci být blíže svému chlapci. Pak ale přišla válka a Norimberské zákony. Rodině, u které paní Anna sloužila, se naštěstí podařilo uprchnout a později se usídlit v Izraeli. Anně ovšem nezbylo, než jít znovu hledat práci.

V jednadvacet letech se vdala a přestěhovala do domu svého muže do Černovíř u Olomouce. Paní Anna se pak vydělávala na živobytí v Olomouckém Farmakonu. Postupně se jí narodily tři dcery a pak syn.

A to všechno už je také dávno pryč... Manžel zemřel, jejich domeček nenávratně zničila v roce 1997 ničivá povodeň a musel byt stržen. A tak dnes paní Anna žije sama v bytě, kde jí pomáhá denní stacionář organizace Sociální služby pro seniory Olomouc. Vzpomíná na zašlé časy a přeje si, aby jejích dvanáct vnuček a dvanáct pravnuček žilo spokojený život. A co říká na to, že by tu měla být do stovky? „Dej mě pokoj. Mě už to na světě nebaví.“