CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Dorothea Gayk se narodila v září roku 1925 na východě Německa. Tatínek byl venkovský učitel, maminka se doma starala se o tři dcery a hospodářství. Život, který se před malou Dorotheou rozprostíral v idylickém venkovském prostředí, se zdál krásný a plný naděje. Za dveřmi už ale stálo běsnění druhé světové války, která navždy změnila osudy miliónů lidí z celého světa.

Bezstarostné dětství paní Dorothey skončilo, když musela nastoupit na dívčí lyceum a odstěhovat se z vesnice do města ke své přísné tetě. Idyla venkova v kruhu rodiny byla náhle pryč. A pak začala válka. Dorothea musela po maturitě nastoupit na vojenskou službu a začala její strastiplná pouť těžkými válečnými časy. Nejprve pracovala v továrně na výrobu torpéd, pak ale uprchla a pracovala ve zkušebním ústavu a v kasárnách anglických vojáků.

Dorothea se celou válku těšila na svou rodinu. Mladší sestrou potkala už během útěku a spolu doufaly, že se zanedlouho setkají s ostatními. Jejich naděje se ale nevyplnily. Osudy zbytku členů rodiny se dozvídaly postupně až po válce: otec zemřel při útěku před ruskou armádou, třetí sestra byla zajata a odvlečena na Sibiř. Dorothea a její sestra zůstaly samy…

Sestra Dorothey se časem provdala a začala pracovat na poště. Dorothea našla práci v textilní firmě. Zůstal už ale sama. Mezí ní a její sestrou však vzniklo velmi silné pouto, a když sestře zemřel manžel, trávily spolu hodně času. Všichni jejich blízcí zemřeli a ony si navzájem zůstaly… Když obě odešly do důchodu, vypravily se spolu dokonce na poznávací cestu po Evropě.

Začalo se ale hlásit stáří. Sestra Dorothey už nemohla bydlet sama a přestěhovala se do Domova pro seniory Maria Rast. Zanedlouho ji tam následovala i Dorothea. Netrvalo dlouho a její sestra zemřela, vzápětí Dorothea doprovodila na věčnost i svou nejlepší kamarádku.

A tak už rok žije paní Dorothea Gayk v domově sama. Všichni její blízcí a rodinní příslušníci ji na cestě na onen svět předešli. Také Dorothea je velmi nemocná, může pouze hýbat pravou rukou a sedět na invalidním vozíku. Prožila dlouhý život plný těžkostí a bolesti. Přesto si uchovala na tváři úsměv pro každého, kdo ji navštíví. Možná u toho vzpomíná na idylický čas roku 1925, kdy ještě všechno vypadalo tak nadějně, protože nikdo nevěděl, co je v šíleném dvacátém století čeká.