CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Malickův senegalský sen s otevřeným koncem

Trošku nervózní vstupuji do třídy, kde probíhá hodina španělštiny pro imigranty. Se zájmem i zvědavostí se na mě otočí všechny tváře přítomných žáků. Jednu z nich si i dnes vybavuji nejpřesněji. Je to tvář muže, jehož oči zářily radostí a úsměv mluvil za vše. „Jmenuju se Malick a jsem ze Senegalu, odkud jsi Ty…?“ Ihned mi spadl kámen ze srdce, jelikož jsem z jeho slov i gest pocítila vřelost.

Byla to naděje na lepší budoucnost, která přivedla tohoto muže sem do Španělska. Je to už déle než tři roky, co Malick pobývá ve španělském království. Rok pracoval na venkově na jihu Španělka jako sběrač pomerančů, melounů a dalšího ovoce, nyní už žije dva roky na ubytovně organizace Caritas a pracuje, kdykoli se mu nějaká práce naskytne.

Jednou mi vyprávěl o tom, jak ho do Evropy vylákal před pár lety jeho kamarád. „Víš, nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych vyměnil svou zemi za jinou, proč taky? Ale kamarád za mnou přišel a říká: ´Pojedeme do Francie, Itálie nebo do Španělska vydělat peníze pro naše rodiny.“´ A Malick se nechal zlákat a v prosinci roku 2006 poprvé vystoupil na evropské půdě plný očekávání lepší budoucnosti. Myslel na to, jak se mu zlepší život, myslel na své blízké, které zanechal ve vlasti a pro něž chtěl vydělávat peníze. Myslel na svou ženu a své milované děti - tříletého a jednoročního syna.

Jenže pak se mnoho z jeho snů rozplynulo.... Malick se zatím ke své ženě a svým synům vrátit nemohl, jen jim vždy několikrát měsíčně volá a sděluje novinky z Evropy, mezi nimiž ale stále chybí zpráva, na kterou všichni toužebně čekají. Zpráva o tom, že se mu podařilo vydělat dost peněz, zpráva o tom, že za ním může jeho rodina přijet a že se konečně po mnoha letech uvidí. A Malick má pokaždé pocit, že mu projel srdcem blesk, když uslyší ve sluchátku hlas svého mladšího syna, který jej zná pouze z vyprávění, fotek a z hlasu z telefonu, a který se ptá: „Tati, kdy už přijedeš domů?“

Malick je i přes to nesmírně vyrovnaný člověk. Nad vodou ho drží jeho optimismus, kterého má dost i pro druhé, jeho víra v lepší budoucnost, skromnost, radost a zároveň sen o tom, jak jednou bude moci do Evropy přivézt i svou milovanou rodinu.

Přestože už ve Španělsku pobývá déle než tři roky, bojuje stejně jako mnoho dalších emigrantů o příslušné dokumenty. Bez nich si svůj sen vyplnit nemůže. Každá živá duše na tomto světě má svůj příběh, některý je plný smutku a trápení, jiný naopak veselý se šťastným koncem. Jak asi skončí ten Malickův?


Petra Benčáková
květen 2010