CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Konec naděje pana Mohammada, který pro úřady neexistuje

Pan Mohammad sedí na židli v budově bývalého rotterdamského kostela, která dnes slouží potřebám organizace ROS. Organizace, která se snaží pomáhat lidem, žijícím v tomto městě bez platných dokumentů a často na ulici, případně u přátel. Pan Mohammad je tady správně. Je totiž momentálně jedním z těchto nešťastníků.

Do Nizozemí ale nepřišel jako žadatel o azyl. Pochází sice se Sierra Leone a v jeho knize života jsou zapsány podobně temné kapitoly, jaké u většiny jeho spoluobčanů, kteří utíkali před rebely – ohrožování na životě, mrzačení a vraždy jeho nejbližších; ale pan Mohammad nepodnikl nebezpečnou a drahou cestu ze srdce Afriky proto, aby se stal „novým Evropanem“. Přišel sem pracovat. Přišel jako devětadvacetiletý se snem vydělávat v Evropě peníze a ty pak posílat domů mamince, která jediná mu z rodiny zůstala.

Teď je mu čtyřicet a sedí v poradně pro lidi bez dokumentů, protože už neví, jak dál. V očích se zářivě bílým bělmem se mu zračí napětí; pravou nohou v bílé tenisce lehce ťuká do stolu a pravou rukou se neobratně snaží z obálky vytáhnout dokumenty, které dostal od nizozemských státních úřadů. Snad v nich sociální pracovník objeví nějaký zázrak a dá mu naději… Až teď si všímám, že jeho neohrabanost není způsobená nervozitou, ale následkem nemoci. Mohammadova levá ruka je nepřirozeně pokroucená a levá noha nápadně nehybná. Sen o práci v Evropě se mu splnil, ale trval pouze deset let. Před dvěma roky dostal infarkt, jehož následkem je ochromení levé části těla. A protože pan Mohammed nemá povolení k pobytu ani pojištění, nemá nárok na fyzioterapii ani na jinou než nezbytnou lékařskou pomoc. Naděje na zlepšení jeho stavu je tak minimální. Se zdravotním postižením ho nikdo načerno nezaměstná a na podporu od státu nemá nárok – pro evropské úřady v podstatě neexistuje.

Zvládl všechny strasti cesty při útěku ze Sierra Leone, dokázal si v Nizozemí najít práci – a teď narazil na nepřekonatelnou zeď. Nejen byrokratickou, ale hlavně fyzickou. Zradilo ho jeho vlastní tělo.

Sociální pracovník mu popravdě říká, že má teď jenom dvě možnosti – buď zůstat v Nizozemí do konce života ilegálně, bez jakýchkoli prostředků a nároků na pomoc, v neustálém strachu z detence, nebo se vrátit zpátky. Pan Mohammed se snaží vysvětlit, že v Africe ho nic nečeká – už rok nemluvil se svojí matkou, která onemocněla a odešla ke vzdáleným příbuzným na venkov. Mohammed ani neví, jestli ještě žije.

Rozhodnutí co dál bude velice těžké. V poradně je najednou ticho… Jen z vedlejší místnosti sem doléhá tiché cinkání kávových lžiček lidí, kteří čekají, až přijde jejich řada, aby si řekli o radu a naději. Mohammedova naděje právě pohasla, stejně jako jeho oči. Nepláče, jenom bílá teniska přestala nervózně kmitat…


Martina Tomanová
květen 2010