CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Mezi hromadou odpadků, výkalu a kopřiv si hrají malé děti. Jsou špinavé až za ušima, v létě v zimě bez bot, v lepším případě v roztrhaných a o tři čísla větších papučích po starším sourozenci, který zrovna sedí doma. Je mezi nimi i malá Alexandra Berki. Její příběh není ničím výjimečný. Bohužel. Zachycuje stejně jako u mnoha jejích vrstevníků každodenní obraz života dětí z vyloučené lokality v Satu Mare v Rumunsku.

Většinu času zahraniční praxe jsem strávila v centru House of Frienship, které zde pomáhá právě těmto dětem z chudých rodin. Dostávají tu jídlo, mají možnost se okoupat a vyprat si věci nebo udělat úkoly do školy. Vyloučenou lokalitu, ze které pocházejí, tvoří tři panelové domy. V každém z nich bydlí průměrně dvacet rodin. Jedna rodina má od jednoho do patnácti členů. Byty zde jsou jednopokojové, bez vody, koupelny a plynu. Elektřinu mají od neznámého bohatého sponzora, ale ten ji čas od času odpojí. V bytech není WC – a tak si dokážete představit okolí paneláku. Vyprat oblečení a vyčistit si zuby je možno ve společné umývárně před domem. Tedy v umývárně... Pokud tak chceme nazvat kovové koryto, plné všemožného nepořádku, navátého větrem. Horší to je s koupáním, to si pak přinesete vlastní necky a políváte se vodou. V létě to může být pro děti dobrodružné, ale v zimě už to taková legrace není.

A v takovém prostředí vyrůstá Alexandra a další děti. V bídě a špíně, bez reálné možnosti zlepšení. Jejich rodiče jsou většinou negramotní a bez práce. Děti tak mají před očima obraz vlastní budoucnosti. Ty malé si to ještě naštěstí neuvědomují, ty starší už bohužel nepřipouštějí. Pokaždé, když jsem do tohoto bloku zavítala, polil mě studený pot a za hrdlo chytila úzkost, když jsem si uvědomila v čem žijí a že nejspíš nic jiného nepoznají. Drsná pravidla ulice dělají z malých dětí předčasně dospělé, kteří se dokáží nelítostně poprat o jídlo. Ale pod tvrdou slupkou jsou to pořád děti, které mají rády hračky a pohlazení a chtějí, aby se jim někdo věnoval a zacházel s nimi jako s dětmi.

Malé světýlko naděje ve mě stále hoří a já věřím, že společná práce lidí v centru má nějaký smysl. Děti jsou zde motivovány, aby chodily do školy, získaly aspoň základní vzdělání a mohly si najit slušnější práci. Věřím, že tyhle děti vychovají svoje děti v lepších podmínkách, umožní jim vzdělání a budou pro ně dobrým vzorem. A já jednou v televizi uvidím, že Alexandra Berki ze Satu Mare pokořila svět. Moc jí držím palce.