CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Svého otce si Puji nepamatuje, protože ho nikdy nepoznal. Když mu byly dva roky, jeho matka se znovu zamilovala a s novým mužem otěhotněla. Na to, aby se dále starala o Pujiho, už neměla peníze. Puji tak v necelých třech letech skončil v centru Verbist Care, organizaci, starající se zhruba o osmdesát dětí a mladistvých od dvou do jednadvaceti let. Tady jsem se s ním potkala i já. Byl maličký a tichý, osamoceně si hrál v koutku. Až později jsem poznala, že ačkoli je stydlivý, je velmi otevřený a přátelský.

Maminka v zařízení pro velmi chudé děti Pujiho pravidelně navštěvovala a brávala si ho domů na prázdniny. Loni ale zemřela a on zůstal úplně sám. Co z toho, že má dva nevlastní bratry, když o něj nikdo nejeví zájem? Ten starší žije v jiném centru pro mládež, mladšího zase vychovává nový muž jeho maminky.

Pujimu je dnes šest let, protože je však příliš malý, stále ještě nechodí do školy. Možná se ptáte, proč by měl být Puji dítětem štěstěny, když se mu přihodilo tolik strašných věcí. V Mongolsku žije ohromné množství dětí a sirotků na ulicích, kam je vyhnala bída, útěk před rodiči-alkoholiky, neutěšené životní podmínky... Mnozí přežívají v kanálech. Jen v Ulánbátaru jich je kolem dvou tisíc. A o Pujiho, malého šestiletého sirotka, který by v tomto prostředí neměl šanci, je přece jen postaráno. Za rok nastoupí do školy, možná vystuduje, založí si rodinu... Jeho šance jsou na rozdíl od mnoha jeho ještě více nešťastných vrstevníků přece jen o poznání větší.