CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Ve škole pro děti ulice Bakanja centre v konžském městě Lubumbashi je poklidný den. Všechni kluci jsou ve třídě a pilně studují. Z otevřených oken se ozývá tu sborová recitace, tady zase energické vysvětlování zlomků. Jeden kluk ale mezi nimi není. Malý Kayembe jako by do tohoto světa nepatřil. A přesto je pro všechny neodmyslitelnou součástí každodenního života této saleziánské školy i internátu.

Jeho postavička povlává ve větru a on si pěstičkami vytírá z očí prach. Proč ale není ve třídě? Ne že by to nepotřeboval nebo snad ostatním svým intelektem nestačil. Právě naopak. Kayembe je velice bystrý a zvídavý chlapec. Jenže je hluchoněmý a v Bakanja centre s jeho handicapem nikdo neumí pracovat. A tak Bubu, jak mu všichni říkají podle swahilského výrazu pro hluchoněmé, tráví dny bloumáním po centru. Když je třeba, pomůže, když je příležitost, nechá se rozmazlovat zaměstnanci i panem ředitelem.

Osmiletý černoušek přišel do Bakanja centre asi před rokem a půl přímo z ulice, kde žil poté, co ho vlastní rodina vyhnala z domu. Možná to bylo kvůli jeho postižení, v němž spatřovala důkazy nebezpečné čarodějné moci, snad ho nedokázali uživit. To už se nejspíše nikdy nedozvíme. Bubu svůj příběh vyprávět nemůže a historky, které se podařily získat od vzdálených příbuzných, nedrží pohromadě. Každopádně se ale zdá, že je ve svém novém domově šťastný a v kolektivu má své místo. Dokázal zcela přirozeně překonat komunikační bariéru, kterou mu staví do cesty jeho handicap, a nalézet jednoduchý, ale účinný způsob, jak vyjádřit, co potřebuje. Všichni si na to zvykli a často se stává, že některý z kluků přiběhne a prohlásí: „Bubu říkal...“ Stejně tak se spousta z nich naučila sdělit mu své nápady, myšlenky či ho přimět k účasti na nějaké lumpárně.

To ale brzy skončí. Po dlouhém vyjednávání se podařilo umístit tohoto obdivuhodného chlapce do speciální školy, kde se konečně bude moci rozvíjet a učit se novým věcem. Přitom se zdá, že je to v podstatě zbytečné. Možná by stačilo nechat vyšetřit Kayembeho u pořádného specialisty a jeho handicap by mohl zmizet jako mávnutím kouzelného proutku v podobě naslouchadla nebo operace. Jenomže v konžských podmínkách tohle nikdo nedokáže říct s jistotou a vyšetření jsou drahá, mimo možnosti Bakanja centre. Jisté je jen to, že toto dítě ulice není hluché od narození a již provedená vyšetření prokázala, že jakési zbytky sluchu zůstaly zachovány. Co s tím ale dál? To nikdo neví.

Bubu si mezitím klidně bloumá po centru, sem tam přijde pozdravit nebo vyvést nějaký žertík a když má náladu, vyptá si pastelky a papír a kreslí spousty aut. Jakmile mu není něco po chuti, pořádně se rozčílí, hudruje a nadává jako správný cholerik. Většinou se ale rychle uklidní a je z něj zase „andílek“, kterého mají všichni potřebu rozmazlovat. Ještě netuší, že se jeho život změní.

Asi to pro něj nebude úplně jednoduché. Strach ale o něj mít nemusíme. Se svou přirozeně zvídavou povahou a nebojácnou touhou učit se novým věcem se určitě neztratí a každý podnět, který mu bude nabídnut, bezezbytku využije. Budeme ti držet pěsti Bubu. Každé dítě má dostat svou šanci. Ty, které musely třeba jen chvíli přežívat v drsných podmínkách ulice, si ji zaslouží o to víc.