CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pracovnici běloruského ministerstva bylo jasné, že kněz Jan má se zahraničními zásilkami humanitární pomoci své zkušenosti. Z dotazů typu: „...a kdybych chtěl náhodou převést přes hranice...“ mladá úřednice pochopila, že se tento duchovní marně snaží objevit způsob, kterým by nenápadně obešel některé zákony. Že hledá cestu, kterou by si zjednodušil dlouhý proces ověřování dokumentů potřebných ke schválení dovozu humanitárky.

Otec Jan se tak vyptával na semináři organizovaném Caritas Grodno, kde jsem ho potkala i já.. Tato akce je jednou z mála příležitostí, jak se v Bělorusku dozvědět více o humanitární pomoci, zkušenostech zahraničních Charit nebo o tom, co je zde snad nejdůležitější - jak se úspěšně proplétat běloruskými zákony a orientovat se v neustále se měnících státních nařízeních.

Obcházet komunistickou státní moc se Jan naučil už na vojně. Každou neděli svou nepřítomnost na snídani omlouval nevolností, bolestí nejrůznějších orgánů, lehkými úrazy. Dlouho se mu to dařilo. A zatímco se vojenský režim snažil potlačit duchovní potřeby člověka, v Janovi naopak začaly sílit. Sám tehdy netušil, že právě výslechy KGB, během kterých mu nabízeli spolupráci výměnou za studium na vysoké škole s garancí perspektivního pracovního místa, ho vedou opačným směrem. K Bohu.

Dlouhodobým odporem ke KGB si vysloužil prodlužování vojenské služby. Mladý muž s křesťanským cítěním byl pro státní tajnou službu, která v Bělorusku funguje ještě dnes, nestravitelným soustem. Jana, který ze svého přesvědčení neustoupil ani o píď, nakonec osvobodila od zeleného života v kasárnách šťastná shoda náhod.

Ostražitost sovětských poštovních úředníků totiž jednou na moment polevila a díky obyčejnému telegramu od běloruské známé vystavili chytrému Janovi dokumenty, potřebné pro překročení bělorusko-litevské hranice. Původní důvod pozvání v telegramu, kterým bylo studium restaurátorství, se změnil na studium kněžského semináře ve Vilniusu. Po výsleších na litevském KGB k němu dostal Jan povolení a několik let zde zůstal.

Stejně jako ostatní Bělorusové se i Jan potýká s problémem určení vlastní národní identity. Je sice hrdý na své polské předky a typické polské příjmení, zároveň si však jako vzdělaný člověk uvědomuje, že jeho skutečné kořeny jsou v Bělorusku. Současná vláda se snaží z „vlastního“ národa zbývající pocity vlastenectví vytěsnit. Neslučují se totiž s ruským vzorem, který je v zemi diktován téměř sto let.

Tento svár vyřešil Jan po svém. Na vlastní žádost a po domluvě s biskupem se vrátil do Běloruska.

Věděl, co ho čeká... Nekonečná snaha vyjít s představiteli samosprávy, nelegální cesty za materiální pomocí do Polska, neustále shánění povolení ke všemu možnému - k umístění sochy Krista před kostel, k uskutečnění slavnostního průvodu Božího těla vesnicí. Hledání různých finančních zdrojů na údržbu farního chrámu, stavbu fary, nebo na koupi domu, který by neoficiálně sloužil jako domov pro staré osamělé lidi z okolních vesnic... Přitom byl kdykoli mohl misii ve vlastni zemi, za jejíž vládu se stydí, vyměnit na klidný duchovní život ve vlastní zemi v Evropské unii.

Cítí však, že jeho místo je zde.