CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Vasika jsem potkal v centru pro děti ulice na okraji Tbilisi, hlavního města Gruzie. Toto zařízení s názvem CHVENI SAKHLI, tedy Náš domov, zřídila gruzínská Charita..

Vasik se tady mezi ostatními dětmi choval jako král. A snad tak i trochu vypadal. Hlavu s bujarou kšticí nosil hrdě vztyčenu, jako by dával jasně najevo, že ji jen tak před někým neskloní. Tady v Tbilisi dospívají všechny děti příliš brzy, u dvanáctiletého Vasika mne ale jeho předčasná dospělost přece jen překvapila.

Na rozdíl od ostatních místních dětí mě Vasiko zpočátku přehlížel. Jednoho dne, když jsme čekali na večeři v místnosti před jídelnou, se vedle mě přece jen ozval jeho hlas: „Rogo rachar, bičo?“, tedy „Jak se máš?“ Odpověděl jsem povinné „Kargat“ (dobře). A tak se ledy prolomily. Zapředli jsem svůj první rozhovor, už ani nevím, o čem jsme mluvili zpočátku, ale najedou mi začal vyprávět o svém životě. Tak jsem se dozvěděl, že nemá rodiče, ale že má sestru, která žije tak jako on v domově, ale předtím že žili dva roky na ulici a Vasiko se staral, aby nějak přežili…

“Večeře,“ ozvalo se z jídelny a Vasiko přerušil své vyprávění a běžel za ostatními.

Když jsem ten večer usínal vzpomněl jsem si na svého spolubydlícího z kolejí, studenta 4. ročníku právnické fakulty, který si s potížemi uvaří čaj, ale zato se umí tvářit nesmírně dospěle. Vasiko s potížemi psal, ale ve svých osmi letech se dokázal postarat nejen o sebe, ale i o svou mladší sestru.