CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Orhan Bejta - ohlušující optimista z Kosova

Ačkoli od války v Kosovu už uplynulo pět let, stále bylo velmi obtížné najít někoho, s kým bych mohl mluvit o zdejší situaci otevřeně. Navíc jsem nechtěl psát o negativních dopadech dnešního života, ale o něčem pozitivním, abych se odlišil od stále pesimističtějších zpráv ve sdělovacích prostředcích. Bylo to těžké hledání.

Říká se, že v Kosovu je nejdražší živobytí a nejlacinější život. Lidé to s devadesátiprocentní nezaměstnaností, korupci, stále unavující politikou a všudypřítomným strachem nemají lehké. a proto mě překvapilo, že osoba, která se hodila do mého příběhu, je člověk handicapovaný. Handicapovaní lidé jsou na tom totiž v Kosovu hned po starých lidech nejhůře. Rodiče dětí mentálně či fyzicky handicapovaných se o ně v mnoha případech nestarají. Na vesnicích, pokud to jde, je používají jako pracovní sílu. Ti, kteří pracovat nemůžou, jsou jednoduše zavírání doma. Jsou bez vzdělání, bez příležitosti komunikovat s jinými lidmi, bez příležitosti žít normální život. Kosovo není světem příběhů s happy endem. Přesto jsem jeden našel. Jeho hrdinou je Orhan Bejta, automechanik.

Orhan Bejta je od mládí sluchově postižený. Narodil se v rodině kosovského Albánce, jeho otec byl řidič a matka učitelka. Rodiče byli osvícení a poslali ho studovat na speciální školu pro sluchově postižené v Bělehradě. Tam se z nenápadného kluka stal urostlý mládenec, který se naučil znakovou řeč a přiměřeně mluvit v srbském jazyce. Orhan je dnes, kdy je nacionalismus a nezávislost Kosova na prvních stranách novin, ve velmi paradoxní situaci, Je původem kosovský Albánec, mluvící pouze v nenáviděném jazyce, v srbštině. Jak říká: „Politika mě nezajímá a jakákoliv válka je strašná. Já se soustřeďím především na své děti a jsem vděčný za svou práci.“ Orhan má totiž dobře placenou práci, což se v Kosovu jen tak někomu nepoštěstí, a už vůbec ne handicapovaným lidem. Pracuje jako velmi uznávaný automechanik pro UNMIK (United Nations Mission in Kosovo). Místo si našel díky pomoci šéfa regionálního UNMIKu, mimochodem Čecha. Ten poznal, že Orhan je i přes svůj handicap velmi svědomitý pracant. „Potřebovali jsme automechanika a Orhan byl nejlepší¨,“ říká šéf UNMIK, a s humorem dodává : „Je to velkej srandista, umí napodobovat členy všech mezinárodních sil, které působí v Kosovu za KFOR, přesně vystihne jejich charakteristické rysy. „ a skutečně - tak perfektně umět napodobit ve znakové řeči mentalitu Američana, Angličana či Francouze umí snad jen Orhan.

Orhan má sedm dětí, což v albánské rodině není nic neobvyklého. Jako otec je Orhan velmi přísný a svou svědomitost a ctižádost předává svým dětem. Má čtyři děvčata a tři kluky. Žádné z dětí není handicapované. Velmi dobře se učí, sportují, dvě dcery dokonce hrají profesionálně basketbal a házenou. Synové by chtěli dále studovat na vysoké. Nic pro ně není překážkou, pokud vytrvají. a oni vytrvají, protože mají takového tátu.

Orhan ale se nestará jen o svou početnou rodinu, má široké srdce a proto je také předseda místního sdružení hluchoněmých. Pomáhá lidem se sluchovým postižením, především dětem. Ve spolupráci s Caritas Gjilan/Gnjilane založil vzdělávací zařízení ve znakové řeči pro předškolní děti. Je to velmi záslužné, protože nejbližší škola pro místní děti je až ve vzdáleném Prizrenu, kam trvá cesta autem dvě hodiny..

Dnes je Orhan Bejta jedním z mála lidí, kteří jsou opravdu v Kosovu šťastní. Ano, život je tady velmi obtížný a nesrovnatelný s tím, jaký žijeme v České republice. Všude přítomná dusivá politika, korupce, strach, prach a špína na ulicích, toulaví psi, vypínání elektřiny v pravidelně nepravidelných intervalech… Orhan je ale spokojený, a já věřím tomu, že jen díky své píli a zdravému rozumu. Jeho radost spočívá v jeho dětech, práci a v naději, že jeho potomci se přece v životě musí mít alespoň trochu lépe, než jejich otec. Jistě se jim to podaří - a kdo ví, třeba jednou bude jeho nejstarší dcera prezidentkou Kosova. U Orhana totiž není nic nemožné S lidmi jako on má Kosovo šanci na úspěch. Ale jak Orhan správně uzavírá, nic není hned a nic není jednoduché. Člověk musí vytrvat a posunovat se vpřed alespoň malými krůčky.


Jan Kovařík
květen 2005