CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Každý den v poledne se kolíbavou chůzí přišourá do veřejné jídelny pro chudé, penzisty a invalidy v Tbilisi. Dostane zde jedno teplé jídlo a protože je u všech oblíbená, občas i něco navíc. Nikdo jí tu neřekne jinak než tetička Anna.

Anna je po obou rodičích Arménka, což tady v Gruzii není nic neobvyklého. Její otec utekl z Turecka před genocidou Arménů, v Tbilisi se seznámil s matkou Anny a ta postupně přivedla na svět nejdříve děvčátko a poté ještě dva chlapce. Anna se narodila 11. dubna 1931.

Když jí bylo šest let, začala tak jako všechny děti chodit do školy. Její generaci však nebylo souzeno prožít klidné a bezstarostné dětství. Začala druhá světová válka, Anna musela ze školy odejít a v deseti letech začít pracovat. Peněz bylo málo a škola se stala přepychem jen pro ty majetnější. Anna vystřídala několik zaměstnání a základní školu mohla dokončit až po válce. V osmnácti nastoupila na místo tkadleny a při práci studovala večerní školu. A jako by jí chtěl osud vynahradit strádání za války, byla přijata na hudební školu a poté na konzervatoř. Splnil se tak její velký sen a po ukončení konzervatoře začala učit zpěv na střední škole.

Ale znovu se k ní štěstí obrátilo zády. V roce 1986 se jí stala nehoda a Anna si poranila páteř. Jistota slibné kariéry a učitelského místa vzaly za své v jednom zlém okamžiku. V pětapadesáti letech se Anna stala invalidou prvního stupně. Její stav se již nikdy nezlepší, nikdy už nebude moci normálně pracovat a vrátit se do své milované školy.

Anna se s novou situací vyrovnávala těžce. Brzy ale mělo být ještě hůře. S dostatečnou penzí 125 rublů, která se navíc každým rokem zvyšovala, se nejprve dalo slušně vyžít. Jenže těsně před Anninými šedesátými narozeninami, 9. dubna 1991, se Gruzie osamostatnila od Ruska. Pro Annu to bohužel znamenalo ztrátu jisté a slušné penze. Od té doby dostává měsíčně 48 lari, tedy asi 624 korun. A přitom jen za nájem, elektřinu a plyn musí zaplatit téměř 200 lari. A kolem nikdo, kdo by Anně pomohl. Příbuzné už žádné nemá, první bratr zemřel na rakovinu a ten druhý nemá zájem starat se o svou invalidní sestru, kterou od něho navíc dělí rusko-gruzínská hranice. A manžel do života Anny nevstoupil. Nápadníci sice byli, ale ona měla ambice stát se slavnou zpěvačkou a neměla na ně čas ani pomyšlení. A potom už najednou bylo pozdě a žádný nápadník nebyl.

A tak paní Anně zůstalo jen pár přátel, se kterými se vídá od pondělí do pátku ve veřejné jídelně. Občas si pro ně pro zpestření připraví nějaký malý koncert. A tetička Anna se snaží a dokáže stejně jako před dvaceti lety vykouzlit na rtech svých posluchačů úsměv a zahřát spoustu osamělých srdcí. Jen publikum je jiné, než si kdysi představovala. Už nevystupuje na prknech Tbiliské Filharmonie, ale pro „bábušky“ a „dědušky“ v jídelně pro chudé.