CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Hledá se režisér filmu o Taherovi z Afghánistánu

Porušování lidských práv, neklidné dětství, domácí válka – to vše v sobě skrývají jizvy na jeho ruce. Sebepoškozování je jedna ze strategii, jak černou minulost dostat ze sebe ven. Po tisících kilometrech, které ušel, po stovkách probděných nocí, po tolika dnech nenaplněných nadějí na lepší zítřky se dostal do uprchlického tábora v Srbsku. Tady ho však čekala pouze nuda, nicnedělání a monotónnost prázdných dní. V takovém prostředí se člověk ani neohlédne a naděje uplave jako rychlá ryba, schová se mezi kameny. Ztratí se v hlubinách nejistoty. Je prý šíleně těžké se z toho nezbláznit. Udržet si chladnou mysl, ale hlavně tu naději. Naději na normální život.

Svoji rodnou zem Afghánistán dvaadvacetiletý Taher neměl nikdy šanci poznat, už od dětství byl s rodiči na útěku. Vždycky byl jako ryba v cizím potoce. V potoce, kde není bezpečno, v potoce, který ti dá rychle pocítit, že plaveš proti proudu. Rozhodl se tedy zkusit to na jiném kontinentě. Na cestě do Evropy je již několik let. Tak jako dalších sedm stovek mužů zaseknutých v uprchlickém táboře Obrenovac. V takovém počtů se člověk snadno začne cítit jen jako jeden z „nich“. Jako číslo. Jako nic. Zapálí si joint, aspoň na chvílí tak může odplavat od svých problémů. I alkohol tady ochutnal poprvé a nezapírá, že je to dobrá náplast na bolavou duši.

Co mu ale také pomáhá, je sport, hlavně oblíbený kriket. Než se vydal na cestu, hrával ho za Pákistán. Jednou by se chtěl stát profesionálním hráčem i v zemi, která by mu poskytla azyl, prozatím ale neví, která to bude. Jistý si je ovšem tím, že to nebude Srbsko. Chce ukázat lidem, kdo jsou ti bezejmenní „oni“ – lidé v uprchlických táborech. Že to není jenom dav, ale spousta osobnosti s příběhem. Taher se rozhodl, že najde filmaře, který by byl ochotný jeho nelehký příběh zdokumentovat. Věří, že mu to pomůže dostat se do některé země Evropské Unie. Chce, aby lidé v Evropě měli možnost shlédnout snímek, který se jich možná dotkne, zvedne je z pohodlí gaučů a přinutí je se zajímat.

Co všechno musím k filmu zajistit? Kde najdu lidi, co mi pomůžou? Jak se potom změní můj život? To jsou myšlenky, které nyní proplouvají jeho hlavou dennodenně. Dodává mu to naději na lepší budoucnost. Pomáhá mu to se nezbláznit v té marné realitě. Teď zase doufá. A to ho udržuje nad vodou.


Aneta Walach
květen 2018