CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Předloží kousek zmuchlaného papíru, kterým doloží svou registraci v uprchlickém táboře a tím pádem i nárok na stravu. Projde podél stěny koridorem odděleným zábradlím kolem dokola celé jídelny. Vezme si tácek, na který mu dobrovolníci z organizace BelgrAid postupně dají plastovou lžičku, chléb, jablko, a v jednorázovém plastovém talířku salát a šorbu. Pozdraví. Poděkuje. Jde najít místo, kde by snědl svůj oběd, a ztratí se v jídelně mezi dalšími šesti sty muži převážně z Afghánistánu a Pákistánu.

Tak jsem se setkala s Kakalim, přezdívaným Kaku. Byl jedním ze stovek uprchlíků, kterým jsme ten den dali najíst, a jehož tvář mi zase rychle splynula s ostatními v davu. I jeho příběh je velmi podobný příběhům mnoha dalších mužů z uprchlického tábora Obrenovac, kde Kakali už několik měsíců sdílí pokoj s desítkami dalších. Utíká a sní o lepším životě. O životě v zemi bez války, o životě, kde by měl práci, ve které by mohl uplatnit svůj titul z univerzity, o životě, ve kterém by měl víc než jeden batoh s pár osobními věcmi a jinak nic. Sní o životě, který většina z nás, kteří čteme tyto řádky, má, a který dost možná bereme jako samozřejmost.

Kakaliho ale od tohoto vysněného života dělí hranice. Mnoho hranic. A překročit je, to je nebezpečná hra. Tak tomu totiž obyvatelé tábora říkají, když zkoušejí překročit hranice: „The Game“, hra. Od té doby, co se dostal do Srbska, hrál tuhle hru Kakali už třikrát. Pokaždé ale prohrál a synonymem prohry byla v jeho případě deportace zpět do Srbska. On ale zatím neztrácí naději, tak jako už ji ztratili někteří jeho přátelé, kteří tuhle „hru“ hráli třeba čtyřicet krát a po tolika prohrách, deportacích, měsících strávených ve vězení v nelidských podmínkách a bití od pohraniční policie se raději vrátili do své země, sužované válkou. Kakali věří, že bude mít štěstí jako jeho strýc a bratranec, kteří už osm let žijí ve Španělsku, a za kterými se snaží dostat.

Být jedním z mnoha, součást davu, číslo ztracené v byrokratickém soukolí. To byl můj dojem z uprchlického tábora, kde pro mě pojmy jako lidská důstojnost, individualita, privilegium, soukromí nebo moc nabraly zcela jiné obrysy. Kakali ale není jen jedním z mnoha, on není dav a není jen číslo. On je jedinečná lidská bytost, která má tvář s úsměvem a jméno, která má sny a právo na důstojný život a jehož příběh by lidé měli slyšet.