CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Muž v nejlepších letech, vysoký jak hora, tváře od slunka opálené a velké srdce - tak si vybavím Serjožu, kdykoli na něj budu vzpomínat. A stále se budu ptát, jaké vzpomínky si sebou do Rumunska, kde jsme se potkali, přinesl ze své rodné Moldávie tenhle Švejk…

Narodil se v roce 1976 v Podněsteří, na území, které tehdy bylo součástí SSSR. Serjožovi rodiče byli v jeho rodném městě vážení občané - maminka profesorkou matematiky a tatínek ředitelem školy. Pak ale do Serjožova života vstoupily s hlasitým bouchnutím dějiny.

Sovětský svaz se rozpadl krátce před tím, než nastoupil do armády. V tu chvíli začalo jeho strastiplné putování. Jak vzpomíná, u odvodu před něj bez jakýchkoli dalších informací položili formulář s dotazem, zda chce narukovat do armády podněsterské, moldavské či ruské. Serjoža má sice občanství moldavské, ale zdálo se mu, že více prestiže mu dodá služba v armádě ruské. Dějiny se ovšem valily dále a vůbec je nezajímalo, že jim v cestě stojí nějaký Serjoža. Po čase vyšla vyhláška, podle níž museli všichni, kdo chtěli nadále sloužit v ruské armádě, mít také ruské občanství. Vždyť je to přece jen formalita, řekl si Serjoža a zažádal, aby mu byla v dokumentech změněna národnost na ruskou. Netušil, že tím začíná jeho cesta od čerta k ďáblu.

Serjožu už do ruské armády nevzali a byl násilně donucen dosloužit v armádě podněsterské. Dívali se tam na něj ale mezi prsty, jako na odpadlíka. Po vojně se proto vydal do Moldávie, doufal, že tu nalezne konečně klid. Byl už ale podezřelý všude. „Setkával jsem se jen s výsměchem,“ vzpomíná. „Řekli mi, že mi pomůžou, musím se ale stát donašečem.“ Špiclem se Serjoža stát odmítl a tak ho Moldavané vydali zpět Podněstercům. Tady skončil ve vězení.

Z Podněsteří se nakonec Serjožovi podařilo uprchnout do Moldávie a odtud nelegálně překročil rumunskou hranici. Plný zmatků, špatných vzpomínek a zcela dezorientovaný se potloukal Rumunskem. Netušil, že něco dělá špatně a že jeho pobyt v zemi je protizákonný. Je přece slušný člověk a nikomu neublížil… O to více byl překvapen, když ho z Aradu, kde si našel práci, odvezli přímo do Otopeni, detenčního střediska v Bukurešti.

Paradoxně se na tomto místě, které pro většinu cizinců znamená definitivní konec života v Rumunsku, Serjožovi otevřela naděje na lepší zítřky. Byl seznámen se svými právy a za pomoci místních neziskových organizací se ještě ten den z Otopeni dostal. Nyní se potýká s azylovou procedurou, která je více než zdlouhavá. Serjoža má proto občas dojem, že úředníci se chovají všude stejně - ať už v Moldávii nebo v Rumunsku. Ale ačkoli není se svou současnou situací příliš spokojen, nestěžuje si. A když je mu opravdu bídně, vzpomene si na podšité kousky svého oblíbeného vojáka Švejka. To hlavní totiž mají společné - i když oba žijí v době, která je na pytel, přesto si dokáží život užít.