CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Proč má Rebecca ze Srí Lanky strach usednout do školní lavice

Rebecca si moc přála být jednou učitelkou. Těžko říci, zda se jí její sen někdy splní. Pokaždé, když si sedne do školní lavice, se jí totiž zmocní panika a strach. V paměti se jí znovu vybavuje bombardování její školy a mrtví a zranění spolužáci.

Rebecca, mladá slečna ze Srí Lanky, bydlí ve vesnici s dlouhým názvem Puthukkudiyirupp se sestrou, švagrem a neteří. Dýchá tu na vás přátelská atmosféra a hned se tu cítíte jako doma. Ač vypadá Rebecca velmi mladě, je jí už třicet let. Se sestrou a švagrem žije proto, že si nesmí najít partnera, protože jí ho podle místních tradic musí vybrat a schválit otec.

Na Srí Lance se lidé poměrně otevřeně baví o občanské válce, která zde skončila teprve nedávno. Často si vyprávějí o všem, co je potkalo, i když to jsou mnohdy velmi zlé vzpomínky. V Rebečině domě se ale o válce nikdy nemluvilo. Pro Rebeccu je totiž velmi těžké se vracet do minulosti. Její škola byla vybombardována v době, kdy končila středoškolská studia. Bomby dopadly ve chvíli, kdy byla budova plná studentů. Spousta lidí zemřela nebo byla zraněna. Rebecca měla štěstí v neštěstí. Nestalo se jí nic. Strach a zlé vzpomínky ale zůstávají.

Studia ještě stihla zakončit, hned poté ale musela s celou rodinou odjet do města Vavuniye do tábora pro obyvatelstvo ohrožené válkou. Nedobrovolně opustila všechno, co měla ráda - domov, přátele. Když v roce 2009 válka konečně skončila, mohla se Rebečina rodina vrátit zpět do rodné vesnice. Bylo sice obtížné začínat znovu, ale konečně mohli žít v míru. Rebečiným velkým snem bylo stát se učitelkou. Za války to nebylo možné, i proto, že trauma z bombardování jí nedovolilo usednout do školních lavic. Vždy se jí totiž vracely vzpomínky na všechny spolužáky a přátele, o které ten den přišla. Teď, v čase míru, se svého strachu pokouší zbavit. Začala se učit francouzsky a pracuje v nízkoprahovém zařízení pro děti, kde se snaží pomáhat dětem z chudých rodin.

Snad jednou vzpomínky na přestálé hrůzy v Rebečině mysli vyblednou a ona zažije den, kdy bude moci beze strachu vstoupit do školy, usednout do lavice a začít plánovat svoji vysněnou budoucnost učitelky.


Eliška Jelínková
duben 2016