CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Rozi, rumunské poupě se smutnýma očima

Desetiletá Rozi seděla samotná v rohu učebny a když kolem ní běžely se smíchem jiné děti, jen se upřeně koukala na psací stůl před sebou. Zdálo se, ji okolní život ve škole v Baia Mare, malém městečku na severu Rumunska, vůbec nezajímá. Sama sedávala i u oběda, sotva něco snědla, ale zbytky vždy brala domů. Bylo v ní něco zvláštního, možná její smutný nedětský pohled, možná to, jak krátce a úsečně mluvila, jako by vážila každé nahlas vyslovené slovo.

„Rozi je stále ještě poupě,“ říká o ní třídní učitelka a v jejím hlase je slyšet smutek. Co tím myslela jsem pochopila až po první návštěvě komunity Craica v blízkosti komunitního centra Sf. Francisc de Assisi. Jeden malý pokoj bez tepla a elektřiny, jedno lůžko pro čtyři osoby - Rozi, její matku a dva mladší bratry. Mé srdce se topilo, když jsem sledovala děti hrát si se starou, zaprášenou panenkou, která spíše než hračka vypadala jako kus špinavého plastu. To je domov Rozi. Otec je ve vězení za loupež, matka je negramotná a závislá na drogách. Jediný příjem rodiny jsou příspěvky na děti a malý obnos za sbírání dřeva. I tak padne většina peněz na drogy a cigarety pro matku.

Komunitní pracovnice mluví s matkou a já stojím v rohu té maličké místnosti, zmateně se rozhlížím a zoufale se snažím najít něco, v čem bych mohla vytušit alespoň malou naději, že to vše, co vidím, není až tak zlé, jak to vypadá. Vzpomínám si, že se moje oči zastavily na malém stolku a všimla jsem si kusu sendviče. Byl to jeden z těch, které centrum dává dětem na oběd a který Rozi donesla své rodině domů. Usmála jsem se – je to neuvěřitelné, ale lidi, kteří mají sami velmi málo, jsou skutečně nakonec ti nejštědřejší, podělí se s vámi o to poslední.

Tato myšlenka mě hřála po zbytek mého pobytu v Baia Mare. To už jsme se s Rozi sblížily, hrály jsme si, naučila jsem ji kreslit své oblíbené princezny. Rozi je skutečně ještě nerozvinuté poupě, ale pupeny, které kvetou později než ostatní, jsou nakonec nejkrásnější. Stejně jako tahle malá holčička se smutnýma očima a velkým srdcem.


Maria Potapova
květen 2016