CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Poprvé jsem si ho všimla na vernisáži fotografií prof. Jindřicha Štreita v kostele sv. Michala v Olomouci. Blíže jsme se seznámili při setkávání dobrovolníků a klientů služeb Střediska Samaritán Charity Olomouc, na němž se vyrábějí adventní svíčky a věnce pro Tříkrálovou sbírku. Vždy působil velmi sympaticky a bylo poznat, že je velice vzdělaný a sečtělý. Jako by šestačtyřicetiletý pan René vůbec neměl nic společného s bezdomovci.

Během výroby svíček a různých dekorací se pan René rozpovídal i o svém životě. Na ulici strávil necelé tři roky. Vzpomínal na Prahu, odkud před rokem odešel do Olomouce. Útočiště našel v domově sv. Josefa v Dolanech, kde momentálně žije se svými spolubratry. Měla jsem možnost toto místo navštívit. Krásně mě i mé spolužačky provedl po domě spolu s bratrem Maxem. Připravil nám pěkný výklad o místě, kde žije, jak zde vše funguje a dokonce nám uvařil i čaj. Při společných rozhovorech zmínil také Brno, kde v 90. letech vystudoval filozofickou fakultu. Ani mě nepřekvapilo, že má pan René vysokoškolské vzdělání, spíše mě zarazilo, že se považuje za introverta. Pak mi ale prozradil, proč... Trpí depresemi a záchvaty panické úzkosti a v těchto chvílích je nejraději sám ve svém pokoji spolu s knihami. Jednou mi řekl, že má pocit, že je černou ovcí rodiny, a na jeho tváří jsem zahlédla stud. Bylo mi při těchto slovech úzko, protože jsem ho vnímala jinak. Vždy, když jsem měla pocit, že lidé bez domova, se kterými jsem celé dva měsíce pracovala, jsou na tom opravdu špatně a bylo mi jich líto, vždy když jsem u nich nenacházela žádnou chuť do života, jsem si vzpomněla na pana Reného a řekla si, že i bezdomovci mohou mít značný elán a chuť do života. Pan René je toho důkazem - hraje v improvizačním divadle a aktivně se zúčastňuje projektu Pragulic, v němž jako bezdomovec provádí zájemce po Olomouci.

Pan René možná úplně nesplňuje požadavky na zařazení do Sochy příběhů, nicméně bych byla ráda, kdyby tam jeho jméno zaznělo. Chtěla bych mu tímto gestem dokázat, že pro mě černou ovcí není. Právě naopak, byl světlem na mé praxi a jsem moc ráda, že jsem měla možnost ho poznat.