CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Kdo z nás ví, který den bude jeho posledním? Netuší to ani paní Jana v Hospici na Svatém Kopečku. Život s vývodem střev není vůbec jednoduchý, ale paní Jana ho nese velmi statečně a optimisticky. Ve vzpomínkách se snaží zahlédnout pozitivní záblesky střípků svého života, který byl plný radostí a těžkostí.

Narodila se v roce 1939 v Prostějově. Časy druhé světové války byly obdobím strachu a nejistoty. Přes vesnici, kde žila její rodina, přecházela často fronta a nájezdy vojáků byly vždy nebezpečné. Po každém varování, že se blíží armáda, se celá rodina musela narychlo schovat. Poplachy byly časté a přicházely náhle ve dne i v noci. Následoval útěk, strach, nejistota, pláč dětí... Společné útrapy ale rodinu pevně semkly, o to více drželi při sobě a vzájemně si sebe vážili.

Konec války byl časem radosti a naděje, paní Jana vzpomíná, jak si lidé pomáhali, společně slavili různé svátky, pořádaly se karnevaly a bály. Těžké události přiměly lidi, aby drželi při sobě a tvořili společenství, aby slavili a bavili se spolu a dohromady.

Paní Jana se už moc těší, až se opět potká se svou mladší sestrou. Její smrt v sedmnácti letech ji velmi zasáhla. Paní Jana tou dobou studovala střední školu, bydlela na internátě a za sestrou, která měla rakovinu, jezdívala do nemocnice tak jako celá rodina kdykoli to bylo možné. Snažili se jí být ve všem nápomocní a přispět k tomu, aby poslední chvíle jejího života byly co nejkrásnější. Jednoho dne byla paní Jana se sestrou v nemocnici sama. Pokoj byl naplněn atmosférou vzájemné sesterské lásky. Povídaly si a bylo jim spolu dobře. Sestra paní Jany postupně slábla a bylo jasné, že její život se chýlí ke konci. Jana ihned běžela na internát oznámit, že jede domů, aby stihla sdělit rodině, že sestra umírá. Cestování bylo složité, nakonec dojela domů na vypůjčeném kole. Udýchaná, nejistá a ustrašená sdělila doma zprávu, že sestra odchází. Maminka ihned nasedla na její kolo a jela až do nemocnice v Olomouci. Už to nestihla. Když přijela, viděla, že její dcera již nedýchá, že již opustila pozemský život a narodila se pro život věčný.

Problémy se střevy začaly paní Janu trápit až ke stáří. Jediným řešením byl střevní vývod. Paní Jana snáší svůj osud ohromně statečně. Má radost ze svých vnoučků a snaží se být rodině nápomocná, co může.

A těší se. Na setkání se svou milovanou sestrou, se zesnulým manželem a dalšími blízkými, kteří ji předešli do nebe, do věčné radosti. I přes to, že život provází spousta těžkostí, je potřeba stále se na něco těšit, mít naději, užívat si každého dne. Opravdu totiž nevíme, který bude na tomto světě náš poslední. Každý den žijme s vědomím, že to může být právě ten dnešní.