CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Za psacím stolem sedí na invalidním vozíku asi sedmdesátiletá bělovlasá dáma a vyšívá. Do domu sester Matky Terezy v Ázerbájdžánu přišla před třemi lety, když už nemohla žít ve svém domě sama. Když mne zahlédne, vytáhne domino a usměje se. Hned chápu a přisedám si.

Mari miluje společnost, má ráda vyšívání, pozorování moře z balkónu, povídání – no a hraní stolních her. Hrály jsme a ona se začala vyptávat na mě. Snažila jsem se jí svou ruštinou odpovídat. Když jsem se ale ptala na její život, odmlčela se. Na odpověď jsem si musela počkat. Domino jsme hrály pokaždé, když jsem byla v domově. Vždy mě zdravila a mávala na mě, usměvavá a v dobré náladě. Proto mě poslední den překvapil její příběh.

Mari přišla do Baku z okolní vesnice, aby pokračovala ve studiu. Po něm získala místo v kanceláři armády jako zapisovatelka. Mezi vojáky později potkala i svého muže, vzali se a časem se jim narodili dcera a syn. Manžel pobýval služebně na Ukrajině. Byla na to zvyklá, odcházel pravidelně... Až jednou odešel napořád za jinou ženou a Mari zůstala na výchovu dětí sama. Další ranou pro ni byla smrt dcery. Zbyl jí jen syn, který v dospělosti odešel na Ukrajinu. Nepíší si, nevolají, nemá o něm žádné zprávy. Zůstala sama, bez rodiny ve svém domě, odkázaná jen na sebe samu. Když onemocněla, dostala se do domu sester Matky Terezy a už zde zůstala.

Mari je na invalidním vozíku proto, že již ve třiceti letech přišla při nehodě s autobusem o obě nohy pod koleny. Vozík jí umožňuje pohybovat se alespoň po chodbě prvního patra, kde bydlí. Dál už se nedostane. Domov totiž nemá výtah, který by umožnil Marii svobodnější pohyb, dal by jí možnost jíst společně s ostatními v jídelně nebo s nimi navštěvovat kapli.

Na tomto malém prostoru, sama, žije dny svého života. Bez toho, že by ztratila optimismus, s chutí do života. Mari říká, že má všechno…