CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Proč se stále kryje devítiletá Tamara ze Srbska

V jejích očích, které těkají ze strany na stranu, je neustále přítomný jakýsi neklid. Pokud ji někdo chce pohladit nebo se jí jen letmo dotkne, vždy rychle ucukne a snaží se rukama krýt. Abyste pochopili, proč se devítiletá Tamara ze Srbska chová takto vystrašeně, musíte poznat její příběh.

Tamara se narodila v malé vesničce Tešice, kde vyrůstala spolu s rodiči, babičkou, sestrami a bratry. Rodina měla velké hospodářství a také chovala psy, které následně prodávala. Tamara byla vždy trochu živější dítě, které nemělo nikde stání. Ve třech letech jí lékaři diagnostikovali poruchu osobnosti s hyperaktivitou. Rodiče péči o Tamaru nezvládali a často se uchylovali k tělesným trestům. V tomto období Tamara přestala komunikovat s okolím. Na to, že v rodině není všechno v pořádku a děti jsou bity, poukázali sousedi, kteří vše nahlásili Centru pro sociální práci. Pracovníci centra děti rodičům odebrali a přidělili každému z nich opatrovníka. A tak se malá Tamara stěhovala k Sonje do Aleksinacu.

V nové rodině žije Tamara ještě s dalšími třemi dětmi, o které pečuje paní Sonja. A i když Tamařini sourozenci žijí ve stejném městě, když se potkají, Tamara je nepoznává a nevzpomíná si na ně. Když ji přišla navštívit matka, schovávala se před ní, byla velmi zmatená a rozrušená a nechtěla s ní být.

V šesti letech Tamara nastoupila do základní školy, ale příliš se jí tam nedařilo, probírané učivo na ni bylo příliš obtížné. Také se nedokázala spřátelit s ostatními dětmi, nedokázala s nimi komunikovat a tak byla často osamělá. Proto byla přeložena do Speciální školy, kde jsem se s ní seznámila. Tamara se tu zdá být šťastná a klidnější, dokonce začíná v krátkých větách komunikovat s ostatními. Ačkoli stále reaguje podrážděně na jakýkoli dotek, už není tak moc vyděšená.

Zdá se, že Tamara pomalu začíná zapomínat na trápení, které prožívala ve své rodině, i když to jistě není jednoduché. Věřím, že po těžkém začátku už ji v životě nebudou potkávat žádné rány, před kterými by se musela vystrašeně krýt.


Vendula Plšková
květen 2015