CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pan Tep Sokha – ten, který měl štěstí

Sokha znamená v khmérštině „ten, kdo má štěstí“. Pan Tep Sokha, padesátiletý muž a otec čtyř dětí, v životě štěstí skutečně měl. Pomohlo mu překonat překážky, o kterých se naší generaci v pohodlí České republiky nemůže ani zdát.

Dětství prožil Tep Sokha ve vesnici Thom u hranic s Vietnamem. Rodina pěstovala rýži na téměř sto hektarech půdy. Tep Sokha na toto období rád vzpomíná, hrál si se sourozenci v rýžových polích a když to bylo možné, doprovázel rodiče na pohraniční trh, kde rodina rýži prodávala. Konečně začal chodit i do školy. Už po měsíci se ale spokojený a bezstarostný život náhle otočil o 180 stupňů. Začala válka s Vietnamem. Malý Sokha už si nehrál v rýžových polích za domem, místo toho pozoroval, jak se v nich válčí. S rodinou seděli pod bambusovým stromem a nad hlavou jim svištěla válečná letadla. Rozhodli se tedy, že odejdou do bezpečí. Všechno prodali a několikrát se přestěhovali. Bez prostředků a od nuly začínali nový život v hlavním městě Phnom Penhu. Sokha začal třikrát první třídu, ale nikdy ji kvůli válce a stěhování nedokončil. V té době nezuřila jen válka s Vietnamem, ale k moci se dostali i Rudí Khmérové. Sokhova rodina byla donucena se z Phnom Penhu vystěhovat. Na venkov museli pochodovat pěšky pod dohledem ozbrojenců, cesta trvala 79 dní. Sokha stále nemohl chodit do školy, neměl často co jíst, ani co na sebe. Měl ale štěstí, protože mu po většinu času režim dovolil zůstat s rodiči. Jeho sourozenci byli umístěni, tak jako mnoho dalších dětí, do jiných vesnic.

Když válka skončila, bylo Sokhovi sedmnáct. Konečně mohl začít chodit do školy. Znovu byl v první třídě, o deset let starší než ostatní. Rodina ho absolutně podporovala, rodiče chtěli, aby alespoň on vystudoval. První až čtvrtou třídu zvládnul během jednoho a půl roku, dalších šest tříd za čtyři a půl roku. Neustále se učil. Ve volném čase se pak snažil vrátit své rodině podporu. Provozoval cyklo taxi, za malou úplatu vozil lidi na svém kole, prodával na trhu rýži a ryby. V roce 1986 se mu naskytla obrovská příležitost. Mohl studovat v cizí – také komunistické – zemi. A pět let strávených v Rusku mu neskutečně rozšířilo obzory.

Když se vrátil, začal pracovat pro ministerstvo průmyslu. Stále však neměl dost peněz, aby si mohl dovolit bydlení v Phnom Penhu, měsíčně vydělával pouhých deset dolarů. Spal proto pod stromem před kanceláří. Díky podpoře rodiny a své pracovitosti a cílevědomosti se však nakonec vše v dobré obrátilo. Když s pomocí rodiny nastřádal dost peněz, mohl se v roce 1997 konečně oženit. Jeho rodina se pak rozrostla o dvě dcery a dva syny. Stejně, jako se dostalo podpory jemu, chtěl i on pomáhat strádajícím lidem kolem sebe. Začal proto pracovat pro neziskové organizace IFRC, Oxfam či Caritas. Dnes je Tep Sokha zaměstnancem společnosti Člověk v tísni v Kambodži.

Ano, Tep Sokha měl v životě opravdu štěstí, které má vepsáno ve svém jménu. Mít štěstí ale nestačí, jak sám říká. “Pokud chcete něčeho dosáhnout, nevzdávejte to. Bojujte, zkoušejte různé cesty,” dodává. Bojujte tak, jako bojoval Tep Sokha.


Bára HAvranová
květen 2015