CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

To, jak moc je pan Alexander vděčný za svou nynější situaci, se ani nedá popsat. Na minulost nehledí jako na promarněný čas, ale jako na cestu, díky níž pochopil smysl svého života.

Putování začalo 5. července roku 1956, kdy se Alexander Ragulský narodil ve východoslovenském Prešově. Vyrůstal v úplné a vzorné rodině se dvěma sestrami, po základní škole vystudoval střední školu stavební a začal pracovat v dopravním průmyslu. Idyla, zdálo by se...

Prkna jeho životního mostu ale začala praskat, když mu zemřeli rodiče, obě sestry se odstěhovaly a on zůstal sám. Nedokázal splácet nájem a časem ztratil jak práci, tak důvod zůstat střízlivý. Na všechny své problémy měl jeden lék – alkohol. Přišel kvůli němu i o bydlení a ocitl se na studené prešovské dlažbě. Spával tam, kde právě mohl složit hlavu - na lavičkách, na cestě, v lese mezi potkany. Byl tak na dně, že začal pomýšlet na sebevraždu.

A právě v tuto chvíli se zjevuje naděje. Alexandr dostal pozvání do vznikajícího domu Charitas. Prožil tady bez alkoholu šest let, byl u zrodu prádelny a autoumývárny a přerodu domu do podoby nynějšího resocializačního střediska pro lidi závislé na alkoholu, automatech a drogách. Zdálo se, že všechno bude už jen lepší a že časy idylické cesty se pomalu navracejí. Nebyla to pravda a život Alexandra opět nabíral směr dolů....

V útulku pro lidi bez domova znovu propadl alkoholu, což znamenalo nemilosrdný vyhazov zpět na ulici. Až tehdy si Alexandr uvědomil závažnost své závislosti, rozhodl se pro razantní řešení a začal navštěvovat psychiatrickou léčebnu. Protože byl pracovitý a slušný, vzal si ho po čase jeden pracovník léčebny na vlastní zodpovědnost k sobě na farmu, do zařízení s názvem Dům bez alkoholu a drog. Byla to dobrá volba, protože v životě Alexandra nastal zásadní zlom. Práce se zvířaty a režim mu totiž pomohly definitivně přestat pít.

Po roce se Alexandr opět ocitá v útulku v Prešově. Stará se o svou zdravotně postiženou sestru a prodává časopis Cesta. A netuší, že ho čeká něco neuvěřitelného… Jednou mu při prodeji Cesty kdosi volá telefonem: „Přijďte si po obědě převzít sociální byt!“ Byt, na který si podal žádost před téměř pěti lety a s nímž už vůbec nepočítal! Samou radostí a překvapením mu všechny výtisky Cesty spadly z rukou na cestu, na níž se pro něj otevíral vysněný cíl. Alexandr po ní utíkal vstříc své lepší budoucnosti.

Dnes je úspěšným prodavačem, žije ve svém vlastním bytě, a říká, že mu nic nechybí. Alexandrův život je krásným vyjádřením naděje a také potvrzením jeho slov: „Nikdy není pozdě.“