CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Ten příběh se začal odehrávat před jednatřiceti lety a odvíjel se až románově krásně. Na svět přišel klouček s kaštanově hnědou pletí a nádherně velkýma hnědýma očima. Dostal jméno Davídek. V roce a půl si ho spolu s dalším chlapečkem a holčičkou vzali do péče pěstouni – nový tatínek byl doktorem psychologie a teologie a nová maminka vystudovala matematiku. To, co se ve skutečnosti dělo za kulisami této zdánlivé idylky, ale nemělo s krásným románem nic společného.

Davídek prožíval do deseti let vcelku běžné dětství. Zlom přišel poté, co se rodiče rozhodli přestěhovat. Nejprve hodně cestovali po České republice a pak se usadili až v Americe. Fyzické tresty, přecházející v týrání, poznaly děti až tam.

Davidův otec v USA studoval teologii. Strach, aby okolní společnost děti nezkazila, vyústil u obou pěstounů v chorobnou obsesi. Začali děti izolovat a ve výchově používat stále tvrdší tresty. Davídek byl například při sebemenším porušení pravidel zavřený na několik hodin v komoře nebo tvrdě zbit.

Po návratu z USA se rodina přestěhovala na farmu poblíž Olomouce. Sektářská izolace pokračovala dále. Sourozenci byli na farmě zavřeni téměř jako ve vězení, nemohli chodit nikam mimo domov, pěstouni je nepouštěli ani do školy. Dětem lhali, že domácím vyučováním získají maturitu. David byl stále více bit a spolu se sourozenci musel na farmě tvrdě pracovat. Není se co divit, že se děti začaly bouřit. Nejprve utekl do Prahy Davidův starší bratr. David, který přišel o bratrovu podporu, už nemohl tyranii svých pěstounů dále snášet. Rozhodl se spáchat sebevraždu. Skok z druhého patra ale přežil.

Tak se David ocitl v psychiatrické léčebně ve Šternberku. Lékaři mu nejprve diagnostikovali agresivní poruchu chování a později také paranoidní schizofrenii. Léčebna se stala na šest let jeho novým domovem.

Těsně před umístěním na trvalé oddělení se ale stal malý zázrak. David poslal dopis své sestře, která mezitím také odešla od pěstounů. Nevěděl, kde přesně bydlí, ani jestli o něj má zájem, ale zkusil to. Jednoho dne se sestra objevila v nemocnici. Ten okamžik se Davidovi pevně vryl do paměti, protože v jeho životě se zjevila naděje. Začal k sestře jezdit na návštěvy a jeho zdravotní stav se začal velmi zlepšovat. Právě v tu chvíli se na oddělení psychiatrie ve Šternberku objevily sociální pracovnice z Domova sv. Vincence pro lidi s duševním onemocněním a nabízely místním nemocným své služby chráněného bydlení, docházení na aktivizační činnosti a práci v bezbariérové tréninkové kavárně Betrece. David učinil ve svém životě významný krok. Odešel z léčebny do chráněného bydlení. Začal pracovat v Betrece a docházel do Domova sv. Vincence, kde našel zázemí, které dosud nikdy v životě nepoznal.

Za nejdůležitější lidi ve svém životě považuje David svou sestru a její děti. Pravidelně se navštěvují a David u nich často tráví víkendy i svátky. Konečně se osamostatnil, bydlí sám a našel si trvalé zaměstnání. Do Domova sv. Vincence dochází už jen ve volných chvílích. Je neuvěřitelné, že ani drastické zkušenosti dosavadního života neudusily Davidovu touhu postavit se na vlastní nohy a žít plnohodnotný život. Jako by tím chtěl dokázat pravdivost aforismu ředitele Centra sociálních služeb v Brně Pavla Kosorina: „To nejlepší není před vámi, není to ani za vámi, je to ve vás.“