CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pan Jozef Votipka žije v českém Banátu ve Vojvodině v Srbsku. Na charitě v Bělehradě jsem se seznámila s jeho dcerou Valentinou, mluvila pěkně česky a pozvala mě k nim na Velikonoce. Strávila jsem pak u nich v městečku Bela Crkva celý týden.

Pan Votipka si neztěžuje, nenaříká a vůbec nepůsobí depresivně. Přesto jsem se ještě nikdy nesetkala s člověkem, který by mne dojímal tak moc, jako právě on.

Byl hrozně hodný. Když jsem ho ráno viděla v zástěře, jak nám peče koláče a dělá české knedlíky k obědu, vždycky mě to hrozně vzalo. Určitě si svůj život představoval jinak…

Panu Votýpkovi se totiž kdysi dařilo lépe. Měl dům a hospodářství, kde žil s manželkou a dětmi. Ale to už je pryč. Přišla válka a spolu s ní strach, nestabilita. Již několik let je pan Votýpka bez práce a i když je vystudovaný inženýr, nedá se čekat že by v Srbsku dnešních dnů ještě sehnal ve svých 55 letech zaměstnání. K tomu jeho žena před devíti lety utrpěla mozkovou mrtvici, takže je částečně ochrnutá a celé dny odpočívá. Pan Votipka musí obstarat v domácnosti vše včetně vaření.

Kromě dcery Valentiny má syna Sašu. Poměry v zemi Sašu dovedly tak daleko, že Srbsko nesnáší. Stále na svou zem nadává, především na nezaměstnanost, a rád by odešel do České republiky. Jako potomek Čechů, kteří do Vojvodiny přišli na počátku 19. století, na to má dokonce nárok. Aby si však mohl zažádat o trvalý pobyt, musí mít na účtu pět tisíc euro. A on tyto peníze nemá.

Srbsku nemůže občas přijít na jméno ani pan Votipka. Je mi to moc líto, Srbsko je krásná země a mne mrzelo, že se přede mnou za svou zem styděl a že byl přesvědčen, že tohle se u nás nemůže stát.

Stále se mi bude v paměti vracet ten smutný pohled na člověka, který žije na místě, kde není šťastný, ale je mu jasné, že nikdy nebude mít prostředky ani sílu ho opustit a začít někde jinde. Nemá už ani sílu se stále litovat či naříkat, deziluze z vlastního života je však patrná z jeho každého pohybu.