CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Málo i mnoho v životě Adriany z Makedonie

Šestiletá Adriana se na nás nechápavě kouká. Před chvílí jsme dětem zadaly úkol nakreslit obrázek domova, a zatímco ostatní už malují, ona se pastelek ani nedotkla a jen mlčky sedí. Nechce se jí? Nebo nás ignoruje? Znovu vysvětlujeme, co všechno může nakreslit, ukazujeme barvy, ptáme se, zda ji malování nebaví... Chvílemi to vypadá, že je moc plachá, ale když se usmějeme, koutky úst se jí lehce povytáhnou a zkoumá nás zvědavě rozpustilýma očima, jakoby nám chtěla něco říci, ale nevěděla jak. Adriana je jedna z mnoha dětí z romské osady Shutto Orizari, nejchudší čtvrti hlavního města Makedonie Skopje, které téměř nemluví makedonsky, ale pouze romsky. Vůbec nám nerozumí a neví, co po ní chceme.

Příběh šestileté Adriany je sice jedinečný, ale v mnohém se bohužel podobá osudům dalších malých dětí ze stejné čtvrti. V září ji čeká důležitá chvíle, začne chodit do školy. Teď navštěvuje zdejší jedinou bezplatnou školku, provozovanou organizací Nadež, která se snaží, aby si romské děti před nástupem na základní školu osvojily alespoň základy makedonského jazyka. Všechny předměty, které na Adrianu už za pár měsíců čekají, totiž budou vyučovány v makedonštině.

Než se otevřela Naděž, Adriana tak jako většina romských dětí v Shutto Orizari žádnou školku nenavštěvovala, rodiče na to nemají peníze. Makedonsky ji neměl kdo naučit, doma se mluví jen romsky. Jak by se pak mohla učit v jazyce, kterému vůbec nerozumí? Ale ani po několika měsících ve školce pro ni cesta za vzděláním nebude vůbec jednoduchá, na osvojení jazyka je to krátká doba. Co pak s ní a dalšími dětmi bude? Nejsou odsouzeny k nezdaru?

Když jsme s Adrianou strávily více dní, uvědomily jsme si důležitou věc. Mohly jsme snadno podlehnout pocitu frustrace a lítosti, když nám nerozuměla a nechápala, co po ní chceme, rozhodly jsme se však, že nepropadneme skepsi a zároveň se nebudeme upínat k nereálným očekáváním. I když jsme zde pouze v roli dobrovolníků, můžeme pro Adrianu udělat poměrně hodně a zároveň tím obohatit i samy sebe. Došlo nám, že prostřednictvím doučování a kreativních a volnočasových aktivit bychom Adrianě mohly předat něco více. Smysl naší pomoci netkví jen v tom, kolik nových slovíček a her se s naší pomocí naučí, ale i v přístupu, který k ní zaujmeme. Přístupem k dětem a samotnou cestou učení jim totiž dáváme víc než jen „konečný cíl“, kterým je pochopení určitého učiva či hry.

Proto jsme se k Adrianě každý den snažily stejně jako k ostatním dětem přistupovat s laskavostí, trpělivostí a porozuměním, chválit ji, věnovat se jí co nejvíce, rozvíjet a povzbuzovat její kreativitu a potenciál, živit v ní vlastnosti jako je kamarádství a štědrost a podporovat a vnímat její jedinečnost. Bylo úžasné pozorovat postupnou proměnu jejího chování i to, že se na nás těší a že nás akceptuje a respektuje každým dnem víc a víc, jak je plná života a stále nadšenější. V těchto chvílích jsme viděly, že navzdory horším okamžikům má naše snaha skutečně smysl. Neexistuje krásnější a naplňující odměny než vědomí toho, že jsme dokázaly vykouzlit na dětské tváři úsměv a že se i s naší pomocí Adriana posunula zase o krůček dál.

To je vše. Je to málo a přitom mnoho. Společně s dalšími dobrovolníky jsme strávily s Adrianou pár měsíců, během kterých se naše osudy na chvíli protnuly. Dále už bude na jiných lidech a na Adrianě samotné, jakou cestou se její život bude ubírat. Utvrdily jsme se však v tom, že i přes pochyby skeptiků vždy platí, že můžeme ovlivnit život člověka už jen tím, jak se k němu chováme. A i kdyby se nám podařilo rozjasnit život třeba jenom jednomu dítěti, stále je to hodně.


Veronika Swiderová, Adéla Malíková
květen 2014