CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Tak takový úkol jsem si určitě nepředstavovala! Mám tady v Ugandě promluvit se sedmnáctiletou vzpurnou studentkou, která odmítla spolupracovat v projektu Adopce na dálku, nechodí do školy, zkrátka nedodržuje žádná pravidla. Mám zjistit, co se s ní děje a promluvit jí do duše. Sklesle jsem se vydala za svým cílem a v duchu si říkala, že já jsem určitě ta pravá, která by měla někomu lít do hlavy rozumy o zodpovědnosti.

Příběh sedmnáctileté Aishi jako by symbolizoval miliony podobných osudů dětí z Ugandy. Už v raném dětství ztratila oba rodiče, kteří podlehli chorobě AIDS. Spolu se starší sestrou musela převzít péči o své čtyři mladší sourozence a podřídit své tajné touhy a přání blahu rodiny. Na rozdíl od ostatních příběhů v sobě ale tenhle nese poselství, díky kterému by jednou mohla Uganda udělat krok vpřed.

Aisha je dívka jako každá jiná. Tedy až na ten vzdor, který se jí blýská v očích. Zapříst s ní rozhovor nebylo jednoduché. Zdvořilostní fráze typu „Jak se máš?“ a „Baví tě škola?“ jsou v Ugandě chápány jako jedny z mnoha otázek, na které se děti ve školách učí odříkávat odpovědi nazpaměť už od první třídy bez ohledu na to, jak se skutečně mají a jestli je škola doopravdy baví. Když vejdete do ugandské školy, máte pocit, jako byste se ocitli ve výcvikovém táboře. Díváte se do nepřítomných dětských očí, pak na učitele, jež se dme pýchou nad tím, jak děti naučil hezky odříkávat prázdné fráze, a nevíte, co si máte myslet. „Škola pro mě nemá význam,“ řekla mi vzdorovitě Aisha. Když jsem se zasmála a řekla jí, že ten samý pocit jsem mívala také, zarazilo ji to. Tohle asi ještě od nikoho neslyšela... A i to jí nejspíše pomohlo se rozvyprávět.

Aby se rodina uživila, vyrábí Aisha se sourozenci náhrdelníky z přírodních materiálů a prodávají je v Kampale. Právě v hlavním městě se Aisha poprvé potkala se svým snem. Na trhu s vlastnoručně vyráběným zbožím, které většinou navštěvují cizinci, se z rozhovorů dozvídala o nových světech, nových místech. Vyprávěla mi, jak je její život omezený. Jak by se chtěla rozběhnout a utéct od neperspektivní budoucnosti, která ji v Ugandě čeká. Vyprávěla, jak touží cestovat po světě a žít život, v němž by za to, co do něj prací a snahou vloží, dostala spravedlivou odměnu. V Ugandě to prý není možné. Člověk dře celý den jen proto, aby měl večer něco málo do úst, na nic dalšího to nestačí a nikdy stačit nebude. Aishu nebaví zbytečně a pro formu vysedávat ve škole, ale prahne po skutečném vzdělání. V těchto dnech příležitostně vypomáhá v Kampale s úklidem u jedné starší Angličanky a ta ji za to učí rozvojové ekonomice a zeměpisu, který ji vždycky velmi bavil. Díky tomu má našlápnuto na slušnou vysokou školu, která by ji mohla ve splnění jejího snu pomoci.

V Aishi jsem v Ugandě potkala prvního člověka, který neuznává falešná školní motta, prázdné fráze, nestačí mu život v davu, nechce se lopotit bez perspektivy na poli téměř pro nic. A já bych si moc přála, aby takových dětí s nadějí bylo více. Aby z Ugandy mizely prázdné výrazy, aby si lidé uvědomili sílu vlastního hlasu a měli vůli a odvahu ho použít.