CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Anjali má v očích slzy. Sedíme v Pune, městě indického státu Maharáštra u čaje při jednom z odpoledních rozhovorů a ona popisuje hrůzostrašný okamžik, který před devatenácti lety od základů změnil její život. Už jen představa té chvíle je drásavá – Anjali v ní vidí svoji maminku, která není schopna nadále za sebe, devítiměsíční Anjali a její dvě starší sestry snášet fyzické týrání o dvacet let staršího manžela. Touha navždy uniknout přehluší vše ostatní – mladá žena se polévá hořlavinou a za živa se upaluje.

„Kdyby tu byla máma, bylo by všechno jinak,“ pokračuje po chvíli ve vyprávění Anjali. Otec po sebevraždě matky začal pít a přišel o práci. Agresi si tentokrát vybíjel na dětech. Zachránila je babička Archanna, která si sestry vzala k sobě. Anjali na ni vzpomíná ráda, babička jim byla schopna vynahradit chybějící mateřskou lásku. Po sedmi letech spokojeného života však přišla další rána – lékaři babičce diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu. Netrvalo dlouho a poslední blízká osoba, ochotná se starat o tři opuštěné dívky, zemřela. Sestry byly rozděleny a umístěny do sirotčinců.

Smrt milované babičky Anjali velmi zasáhla. Odmítala být v sirotčinci, neuměla vyjít s vrstevníky, pečovatelkami ani učitelkami. Častokrát utíkala a trávila čas potulováním po ulicích. Jídlo hledala v odpadcích nebo žebrala. „Kdyby v té chvíli nepřišla otcova sestra a nevzala si mě, skončila bych jako moje starší sestra Jeniffer, jako prostitutka,“ vzpomíná Anjali Teta je vdovou, manžel jí zanechal tři syny. Ačkoli sama nemá peněz nazbyt a žije ve třech malých místnostech, kde se tísní jedenáct lidí, pro Anjali u sebe ještě místo našla.

Aby mohla Anjali získat alespoň základní vzdělání, musela od deseti let pracovat a přispívat do domácího rozpočtu. Nejprve chodila do domů bohatých lidí vykonávat různé domácí práce, častokrát se tady ovšem setkala se špatným a hrubým zacházením a výplata stejně za nic nestála. Už delší dobu ale věděla od své sestry Nancy o organizaci H.O.P.E, která nabízí pod vedením sestry Noelline různé programy pro ženy a dívky v těžkých životních situacích. Anjali posbírala poslední zbytky naděje a jednoho dne na dveře organizace zaklepala. „Když Anjali vešla, její pohled mluvil za vše. Cítila jsem z něho obavy, nejistotu a bezradnost. Zároveň z ní ale vyzařovala neuvěřitelná bystrost a vnímavost k lidským potřebám,“ vzpomíná na jejich první setkání sestra Noelline. Anjali si oblíbila na první pohled a nabídla jí práci v domě sester. Anjali přichází k Noelline každý den brzy ráno ještě před začátkem školy a také večer. Zapojila se do programu „Domestic Workers“, pomáhá sestrám s běžnými domácími pracemi a je zároveň pravou rukou sestry Noelline. Ta Anjali poskytla uniformu a všechny potřebné knihy k dokončení studia, za práci jí navíc každý měsíc vyplácí 800 rupií. Anjali ze svého platu přispívá měsíčně 500 rupií na bydlení tetě a zbytek peněz jí stačí na autobus. „I když mi čas od času nějaká ta rupie zůstane, nikdy ji jen tak bezhlavě neutratím. Nikdy jsem nebyla se spolužáky ve školní kantýně, každou rupii si zodpovědně vkládám do krabičky,“ vysvětluje odpovědně Anjali.

„Setkání se sestrou Noelline bylo mezníkem v mém životě. Nikdy nebudu schopna jí oplatit vše, co pro mě udělala. Stala se mou druhou mámou,“ končí své vyprávění Anjali a jedním dechem dodává, že chce být v životě alespoň z poloviny tak dobrým člověkem, jako je sestra Noelline. Až Anjali skončí základní vzdělání, ráda by studovala dále. Jejím snem je stát se učitelkou. Dobře ví, co znamená podaná ruka v pravý čas a chce proto podle vzoru sestry Noelline v budoucnu sama pomáhat lidem, kterým osud v životě příliš nepřál.