CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Viděla, jak vojáci vraždí lidi noži či mačetami, věší na stromy ženy, kterým pak proříznou hrdlo, uříznou a zakopou hlavy pod zem nebo je pověsí za vlasy a dívají se, jak trpí. Ani jednou nemohla Ahmadi nijak zareagovat. Nemohla jim pomoct, nemohla křičet, nemohla plakat… Protože kdyby to udělala, stala by se jednou z nich. Stala by se také obětí vojáků Talibanu ve válkou pustošeném Afghánistánu.

Ahmadi. Na první pohled nenápadná tichá žena, ze které však vyzařuje kouzlo a síla osobnosti. A když s ní začnete hovořit, musíte jednoduše pochopit, že tato žena měla nejen velkou sílu zvládnout těžkou minulost, ale najde v sobě i sílu zvládnout těžkou budoucnost.

Ahmadi se narodila jako jedno ze tří dětí, její otec pracoval jako obchodník, maminka byla v domácnosti. Ačkoliv v dětství ani později v dospělosti nijak hmotně nestrádala, v klidném prostředí rozhodně nevyrůstala. Útoky vojáků Talibanu se staly součástí jejího života už od útlého věku. Když jí bylo devět, byla jejich čtvrť vybombardována 160 talibánskými raketami. Jejich dům i vše v okolí bylo kompletně zdemolováno. Ahmadi a její rodina jako zázrakem vyvázli zpod trosek živí a zdraví a před dalšími raketami se schovali v podzemním bunkru, ze kterého vyšli až za svítání. Přestože kolem sebe viděli jen spoušť, pod níž zůstaly pohřbeny všechny jejich osobní věci, byli nevýslovně šťastni. Přežili a zachránili si životy!

V takovém prostředí Ahmadi vyrostla, vystudovala lékařskou fakultu, vdala se a s manželem právníkem měla dvě děti. Vraždění a mučení, které kolem sebe stále viděla, ji ale nakonec z její rodné země vyhnaly. Už se nechce dívat na hrůzy, k nimž musí mlčet, už nikdy nechce zažít strach o život všech svých blízkých.

Řecko, kam celá rodina emigrovala, je zmítáno ekonomickou krizí a tak se rodině uprchlíků nedaří příliš dobře. Lékařka a právník, kteří by za jiných okolností, v jiné době a jiném státě byli velmi váženými občany, doslova živoří na okraji společnosti. Jen to může přinést jejich dětem bezpečí, jen díky tomu si mohou opakovat stejná slova jako před lety, když se vyškrábali po náletu z bunkru: Přežili jsme! Zachránili jsme si životy!