CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Paní Ženja, nebo spíše Jevhenia, jak jí tady v ukrajinském Charkově podomácku říkají, je usměvavá babička v barevném šátku, zpod něhož září hnědé oči, které vás upoutají hned prvním pohledem. Už je dlouho sama, manžel a syn zemřeli, dcery bydlí daleko. V malém domečku jí občas dělají společnost sousedé a pečovatelky z Charkovské domácí péče. A také vzpomínky na vše špatné i dobré, co přežila za téměř devadesát let života.

Jevhenia se narodila v roce 1925 v Doniecku na východě Ukrajiny. Žila jen s maminkou, sestrou, babičkou a dědečkem, protože otec rodinu opustil. Jejich osudy převrátila naruby druhá světová válka. Německá okupace Ukrajiny v roce 1941 znamenala pro Jevhenii konec studií. S mnoha dalšími byla zařazena na nucené práce při stavbě železnice. Podmínky tady byly strašné, dělníci pracovali v nesnesitelných mrazech až minus 45 stupňů a o hladu dvanáct hodin denně, volno měli jen v neděli. Spávali v promrzlých továrních vagónech. Jak se stavba blížila na Sibiř, bylo stále hůře. Ženja se proto s několika přáteli rozhodla utéct.

Útěk přes válkou zmítanou zemi byl neustálým bojem o přežití. Jevhenia byla po cestě postřelena, kulka prošla pod levou lopatkou a naštěstí minula srdce. Občas jim lidé po cestě dali najíst a nechali je přespat. Jevhenia si už ani nedokáže vzpomenout, kolik toho za války nachodila. Po dlouhém a strastiplném putování nakonec po závěrečném pětadvacetikilometrovém pochodu nočním lesem došla sama zcela vyčerpaná do Daniecku a zaklepala na dveře rodného domu. Otevřel jí dědeček. Spolu s ostatními se na ni nechápavě díval a ptal se, co chce. Ve vyhublé a zavšivené dívce, pokryté vyrážkami, nepoznal svou vnučku. Až po chvíli mamince došlo, že před ní stojí její dcera a rozplakala se.

Do školy se Jevhenia vrátit nemohla, neměla peníze a potřebné doklady. Až do konce války se proto živila jako vojenská pradlena. Když přišel mír, odešla pomáhat při budování Charkova, přes který se během války třikrát přehnala fronta a zcela ho zničila. Tady se také seznámila se svým manželem, v roce 1950 se vzali, za rok se jim narodil syn, poté přišly ještě dvě dcery.

Jevhenia zažívala dobré časy. Rodina si nežila špatně, manžel si jako účetní v továrně na letadla vydělával slušné peníze, nepil a staral se o děti, jak jen to šlo. Bydleli na Čajkovského ulici v domě, za který nemuseli platit nájem, také elektřina a voda byly zdarma. Dokonce měli jednu z prvních televizí. Když děti odrostly, našla Ženja zaměstnání v prádelně na ubytovně, kde zůstala až do důchodu.

Ale to už bylo dávno. Manžel je na pravdě Boží, syn také, dcery s vnoučky žijí až na Krymu. Jevhenia v domečku osaměla se svými vzpomínkami. Velmi špatně vidí, ale nakoupit a na poštu si dojde. Nestýská si, jen občas zahlédnu v jejích očích záblesk smutku, když jí v paměti defilují všechny události, které ve dvacátém století tak poznamenaly Ukrajinu i její život. „Všechno bylo, dobré i špatné. A všechno jsem přežila...“