CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Bylo sychravé listopadové pondělí, první den praxe. Do dveří vešel zcela vyčerpaný mladý muž v ušmudlaném oblečení. Jeho tvář byla strohá, téměř kamenná, bez náznaku úsměvu. Vlastně jsem se ho trochu bála. Ale jeho oči, ty byly jiné. Byla v nich něha, zrcadlil se v nich jeho životní příběh. Příběh Dušana z Banské Bystrice.

Dušan se narodil romským rodičům, kteří o něho neměli zájem a hned po porodu se ho vzdali. Vyrůstal v mnoha dětských domovech, ale skutečný domov nenašel v žádném z nich. Přehazovali ho z jednoho do druhého jako horký brambor. Kdo by také stál o malého cikánského chlapce, jehož tvář hyzdí atopický ekzém? Děti v domovech byly kruté, posmívaly se jeho zjizvenému obličeji. Dušanovu dětskou duši to bolelo. Začal se bránit. Bohužel podle hesla, „nejlepší obrana je útok“. Ale mohl jinak? Nikdy nezažil lásku, podporu rodiny, ba ani přátelství. Začal být agresivní a problémový... A nejjednodušší způsob, jak vyřešit problémy, je zbavit se jich. Tak se i pracovníci dětského domova zbavili Dušana a poslali ho do diagnostického ústavu. Zůstal tu až do dospělosti.

Kam měl jít potom? Nikdo se k němu nehlásil, nikoho neměl. Skončil v azylovém domě. Snažil se ovšem o sebe postarat a chvíli to vypadalo, že si nebude muset tak jako doposud dobývat úspěch a uznání pouze silou. Dušan si našel si práci, která ho bavila a začalo se blýskat na lepší časy. Nežijeme ale v pohádkách... Ta Dušanova skončila chvíli poté, co nadějně začala. Firma, kde pracoval, zkrachovala a propustila všechny zaměstnance. Dušan zůstal opět bez prostředků, bez přístřeší, bez naděje. Vystřídal několik azylových zařízení, avšak všude narážel na neochotu a nezájem. Neměl peníze na léky, atopický ekzém se vrátil a spolu s ním i kolotoč hloupých posměšků a bolestivých poznámek. Tak dlouho hájil svou čest silou, až dostal zákaz vstupu do noclehárny. Skončil na ulici.

Když se vám chladné město stane domovem, když vaší střechou jsou hvězdy a lůžkem lavička v parku, propadnete zoufalství, beznaději, samotě. Není divu, že mnoho lidí z hladu a trýzně udělá něco, co by je za normálních okolností nenapadlo. Ani Dušan nebyl výjimkou. V nejhorší chvíli svého života, kdy věděl, že volí mezi porušením zákona a smrtí, vyloupil dům, aby se mohl najíst. Tato volba vedla nevyhnutelně do vězení.

Do vazby byl vzat přesně na Štědrý den, kdy se celý svět raduje, Dušan zůstal sám v mrazivé cele. Vězení mu hodně vzalo, ale i dalo. Poznal váhu skutečného přátelství a cenu pomoci bližních. Do vězení ho chodily navštěvovat sociální pracovnice organizace Úsmev ako dar Beata a Lucia, které mu poprvé podaly pomocnou ruku, poprvé mu daly pocit, že na něm někomu záleží.

Spokojený život ale na Dušana po propuštění z věznice nečekal. Opět skončil v náručí ulice. Každý den tu bojuje o přežití, každý večer přemýšlí, kam by složil hlavu. Útočiště nachází i v teple parního potrubí pod mostem. Na ulici musí vydržet ještě pár měsíců zimy a hladu. Sílu přežít mu dává naděje na pomoc nové organizace, která začne působit za pár měsíců v nedalekém Zvolenu. Do té doby musí bojovat sám.

Tak to je Dušan Gunár, mladý muž romského původu, bez bezpečí rodiny, z dětského domova, s kriminální minulostí, s atopickým ekzémem... Muž, který bydlí v potrubí. A přesto milý a spolehlivý, za své přátele by se rval do krve.Vím, že nejsi dokonalý, Dušane, ale stejně tě mám ráda!