CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Sytý hlas přecházel z nízkých do vysokých tónů a vzápětí opět do nízkých a tak stále dokola celý den. Ano, takto zní klasický anglický akcent, o kterém jsem se učila ve škole. Ale propána, říkala jsem si udiveně, proč je ta žena tak strašně hlučná? Dnes už to vím. Debbie je zkrátka velmi výrazná extrovertní žena, která na každého působí značně energicky, vesele a hlavně silně. Je také služebně nejstarší sociální pracovnicí organizace The Fostering Foundation, starající se v Bristolu o profesionální pěstouny. Ale to není zdaleka vše.

Bylo velmi poučné sledovat Debbie, která se v práci chovala za všech okolností profesionálně. Až po třech týdnech praxe jsem se ale dozvěděla, že není pouze sociální pracovnicí, ale dlouhých pětadvacet let také sama pěstounkou. A krom toho do třetice i matkou. „Nikdy si nemyslete, že rodičovství je to samé jako být pěstounem,“ říká svým klientům a jako sociální pracovnice, pěstounka a matka v jedné osobě dobře ví, o čem mluví.

Když se Debbie narodil syn Lee, zbyla na něj sama. Ale jí to nevadilo a své rodičovství si velmi užívala, i když jí v rodině stále něco chybělo. Byl to právě sourozenec pro Leeho. Když mu bylo sedm, rozhodla se pro velký krok stát se pěstounkou. A Lee měl náhle sourozenců mnoho. V té době bylo ve Velké Británii profesionální pěstounství teprve v plenkách a s nějakou velkou podporou Debbie nemohla počítat. Ano, vaše sociální pracovnice se za vámi přišla podívat, ale návštěva většinou probíhala velmi rychle ve stylu „...jsem si jistá, že to zvládnete, nashle...“. Debbie si proto na vše musela přijít sama. Občas to bylo i nebezpečné, to když jí jedno s dětí přetáhlo kabát přes hlavu během řízení auta, když našla pod svojí matrací naleštěné nože, když musela zvládat agresivitu dětí nebo když se jí rozzuřená matka jednoho z dětí se svými kumpány dobývala do domu. Přesto by se pěstounství, které se stalo důležitou součástí jejího života, nikdy nevzdala. “Kdybych se musela rozhodnout mezi prací sociálního pracovníka a pěstounstvím, určitě bych vzdala práci v The Fostering Foundation, která mě baví,“ říká Debbie, která se už může pochlubit krásnými výsledky. Dvě děti, které měla v dlouhodobé pěstounské péči, studují na univerzitě, s mnoha dalšími se vídává a její syn Lee, dnes již dospělý úspěšný muž, je bere jako skvělé kamarády a sourozence. Tak tomu se říká prostě odměna a skvělá zpětná vazba úžasné práce, kterou za sebou nechala!

Dnes Debbie především pomáhá pěstounům pod hlavičkou organizace The Fostering Foundation, kde si vede opravdu skvěle. Díky jejím zkušenostem jí prakticky nikdo nemůže říci: „Co vy o tom můžete vědět.“ Protože ona opravdu ví, co pěstounství obnáší, zažila si většinu situací, které potkávají její klienty, dokonce na tom byla mnohdy i hůř, ale všechno zvládla a zvládá přes své tři náročné životní role i dnes. A co děla Debbie, když se jí někdy poštěstí mít chvíli volna? Relaxuje u toho, že se jako pěstounka stará o děti jiných pěstounů, kteří si prostě potřebovali oddychnout.

Setkat se s Debbie byla velká čest. Neustálé nadšení, které ji neopustilo ani po tolika letech práce a starostí, musím opravdu obdivovat. A představuji si sebe na jejím místě... Považuji se za silnou osobnost, ale tohle bych prostě nezvládla. A co vy?