CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Když jsem byl dítě, jednou mě mamka poslala pro vodu. Vzal jsem si tedy kolo, že pro ni zajedu. Všichni mi říkali, ať to nedělám, ale já jsem se nenechal odradit,“ vypraví Suleyman, zpěvák z Burkiny Faso, který je spíše známý pod uměleckým jménem Solo Dja Kabako. „Jel jsem pořád rovně, nevěděl jsem, jak mám zabočit,“ směje se při vzpomínce na svojí první jízdu na kole. Na Solově vzpomínce by nebylo nic výjimečného, každý jsme se učili jezdit na kole. Ale ne každý jsme od narození nevidomý – jako nadaný zpěvák z africké země.

„Poprvé jsem vycestoval na koncert do zahraničí v roce 1994, bylo mi devatenáct,“ říká Solo. Když ale začneme s tlumočnicí počítat, zjišťujeme, že mu tehdy muselo být už čtyřiadvacet. Solo se usměje: „Neumím dobře počítat, nechodil jsem do školy.“ Mluvíme již více než dvě hodiny, ale nepoznala bych to. Do školy nechodil kvůli svému postižení. Slepý je od narození, rozezná pouze denní světlo, ale jen když je výrazné. Mrzí ho, že nechodil do školy, ale zároveň hrdě prohlašuje, že francouzština mu jde jako dobrému školákovi. Mluvit jej naučili kamarádi, francouzsky stejně jako v dalších třech národních jazycích Burkiny Faso, odkud pochází. Ve všech dovede skládat písničky, zpívat, a přitom nic z toho nikdy nezaznamenal na papír. „Všechno je to v mojí hlavě,“ říká. Počet skladem na svých albech spočítal přesně – je jich 120. „A další dvě – tři vymyslím než odjedu z Česka domů,“ těší se.

Solo zpíval již od svých sedmi let. Nikdy jej ale zpěvu nikdo neučil, vždy to zkoušel sám. „Jednou jsem zpíval u dveří restaurace, místo kytary jsem držel kousek dřeva. Viděl mě profesor z místního katolického semináře, kterému se můj zpěv zalíbil, a spolu s několika turisty mi kytaru koupili. Hrát jsem se naučil sám,“ popisuje nevidomý zpěvák, jak se dostal ke své životní lásce – hudbě. Dnes je mu dvaačtyřicet a když se ho zeptáte, proč se stal tak populární, nahlas se zasměje: „Protože zpívám pro ženy. Na moje koncerty mnohdy volají sanitky, protože je tam tolik lidí, že se nedá dýchat. A devadesát procent z nich jsou ženy.“

Několik důležitých žen figuruje i v jeho životě. Maminka, manželka a čtyři dcery. Nejmladší je jeden měsíc. Maminka byla vždy ta, která se strachovala, co se Solem bude, jestli se ožení, jaká bude jeho budoucnost. Byla to ona, kdo jej naučil všechno, co dnes umí, tedy žít život jakoby viděl. „Nechala mě třeba dívat se na televizi, naučila mě tak poslouchat. Nepotřebuji vidět, protože slyším vše, co se kolem mě děje“. Manželka při něm stála již od dětství, postupně se do něj zamilovala i přesto, že je nevidomý. Mluví o ní jako o své polovičce. Všechny jeho děti jsou také zvyklé, že tatínek nevidí. A Solo? „Moje postižení je dar od Boha,“ říká spokojeně.

Ale od kterého? „Narodil jsem se s muslimským jménem, maminka byla muslimka. V průběhu života jsem ale tři roky hrával v katolickém kostele, pak další dva v protestantském. Jsem od každého trošku – i díky cestování po celém světě,“ vysvětluje svoji víru. Solo si myslí, že je tak úspěšný i díky své slepotě. A já si zase myslím, že je to i díky lidskosti a charizmatu, které z něj vyzařují. V Burkině Faso má Solo vlastní nadaci, která se věnuje lidem se zdravotním postižením, jichž je v zemi více než deset procent. „Žije zde hodně lidí, kteří mají děti se zdravotním postižením, co nemohou chodit do školy stejně, jako jsem nemohl já. Chci jim pomoci,“ říká zpěvák, který se zamiloval do České republiky. Zrovna v den návštěvy na CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc oslavovala Burkina Faso 52. výročí nezávislosti. „Kdybych nebyl zde, hrál bych u prezidenta. Ale já jsem dal přednost vám. Česko je moje druhá domovina,“ směje se upřímně.