CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Sona se upřeně dívá do šálku své přítelkyně a čte z kávového lógru, jak je v Arménii zvykem. Ví, že vítr osudu může přivanout všelicos... Když minulost byla často tak těžká.

Sona Manucharyan, menší vtipná, energická a moudrá dáma se narodila roku 1937 v arménské vesnici Tatev. Měla devět bratrů, ale jen tři z nich se dožili dospělosti. S lékařskou péčí to bylo v čase Sonina dětství všelijaké. Její maminka si ale stále přála dceru. V Soni se její sen vyplnil.

Ale doba byla zlá. Maminka Soni zemřela, když jí byly dva roky. Sonina tatínka pak za časů stalinských procesů zatkli a tak jako statisíce jiných poslali na Sibiř. Nejdříve se o Sonu staral starší bratr, ale když musel narukovat do války, odvezl ji ke strýci a tetě do Baku. Bratr se z války ale už nevrátil a teta po smrti svého manžela odvedla Sonu do sirotčince, kde vyrůstala až do svých 16 let.

Sona pak pracovala v továrně na oleje. A protože byla velmi společenská, brzy získala pozici baviče – pořádala koncerty, na kterých zpívala i krásně tančila. Velmi dobře také hrála šachy, díky čemuž se podívala do Německa a Československa.

V životě Soni však měl brzy nastat překvapivý zvrat. Celou tu dobu byla přesvědčena, že je sirotek, že z její rodiny už nikdo nezůstal naživu. V sirotčinci v Arménii ale přežili její dva bratři. Ti po ní usilovně pátrali.

Starší bratr ji odjel hledat do Baku. Sona si ale pozměnila jméno, aby znělo jako azerbajdžánské. Od známé jejich tety se dověděl, že tu jednu dobu vyrůstala malá holčička. Poznal v ní podle popisu znaménka na rameni svou sestru. Hledal ji tak dlouho, az ji našel. Když se potkali, bratr celou noc nespal a na svou sestru se díval, jako by si chtěl vynahradit těch dvaatřicet let, co spolu nebyli.

Sona odjela s bratrem do Arménie a zůstala tu žít v jeho rodině. V textilní továrně, kde získala práci, poznala v roce 1985 i svého budoucího manžela.

Rány osudu ale ještě nebyly završeny. V roce 1988 postihlo Arménii kruté zemětřesení. Sona v té době pracovala pro armádu a pomáhala mírnit následky ničivé pohromy. V roce 1999 umřel její manžel, a nedavno i milovaný bratr, který ji kdysi vypátral a o kterého se na sklonku jeho života zase obětavě starala ona.

Dnes Sona pracuje jako šatnářka. Žije sama. I když – sama Sona říká, že se tak necítí. Její sousedé ji milují, hlavně malé děti. Stále kypí energií, vtipkuje, rozdává radost. Možná pravě to je klíčem jejiho života, o němž můře říct: byl těžký, ale jsem za nej vděčná.