CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Šarkar, bangladéšský filozof z ukrajinské nemocnice

Otevíráme spolu se sociálním pracovníkem vstupní dveře do charkovské nemocnice. Za nimi se už léta odehrávají lidská dramata, boje plné utrpení, smutku, ale i radosti. S osudem tu bojuje i Šarkar, milovník filozofie z Bangladéše, který se souhrou mnoha náhod ocitl v ukrajinské nemocnici. Abychom nešli na návštěvu s prázdnou, neseme alespoň čerstvé ovoce, nic jiného pro něj bohužel udělat nemůžeme, i když bychom tolik chtěli…

Šarkar je naší návštěvou a zájmem opravdu potěšen. Bere si francouzské hole a jde si s námi popovídat na chodbu. Po celou dobu našeho rozhovoru stojí, nemůže si totiž sednout.

Narodil se před téměř padesáti lety až v Bangladéši. V roce 1988 se rozhodl, že půjde studovat informační technologii do Moskvy. Když pak po čtyřech letech studia úspěšně ukončil, vyjel si jako turista na Ukrajinu. Už tu zůstal, i když se po vypršení víza musel jako většina přistěhovalců začít živit prací na tržnici.

Po nějakém čase se seznámil s krásnou ukrajinskou dívkou a zamiloval se. Po svatbě se mu narodili dva synové. Prvnímu je dnes už deset let, druhému pět. Šarkar byl šťastný, měl vše, po čem toužil. Jednoho dne se k němu ale štěstěna ve zlém okamžiku otočila zády.

Byl pěkný den roku 2003, když se Šarkar rozhodl, že na střeše svého rodinného domku opraví anténu. Stačil jeden chybný krok do prázdna… Jeho zranění byla vážná. Celý rok byl upoután na lužko. Šarkar je ale velký bojovník, který se nevzdává. Jeho obrovská vůle spolu s řadou úspěšných zákroků lékařů slavily úspěch a jeho špatný zdravotní stav se začal pomalu zlepšovat.

Tak vážný úraz je zlý pro každého, pro přistěhovalce je to však mnohonásobné neštěstí. Jelikož Šarkar pobývá na Ukrajině nelegálně, nemá ani zdravotní pojištění. Kvůli tomu za tři roky od úrazu prošel již dvaceti dvěma nemocnicemi. V té charkovské leží šest měsíců. Nikdo tu za ním ale na návštěvy nechodí.. Jeho žena s ním po úrazu přestala komunikovat a nechce mu nijak pomoci.

A Šarkar pomoc opravdu potřebuje. Protože nemá potřebné dokumenty, je nucen vrátit se do své vlasti. Ale má se vůbec kam vrátit? Žije ještě někdo z jeho rodiny? Šarkar to neví a neví ani, jak by to mohl zjistit. Nejbližší velvyslanectví Bangladéše je přitom až v Moskvě. Jedno ale ví Šarkar určitě - chtěl by zůstat nablízku svým synům na Ukrajině. To jediné však nemůže.

Přes to všechno neztrácí Šarkar svůj obdivuhodný optimismus. Už může chodit alespoň o berlích a to mu dodává novou sílu do života. Plánuje, že by se mohl začít živit jako překladatel a využít tak znalost osmi cizích jazyků: - ukrajinštiny, bengálštiny, ruštiny, perštiny, angličtiny, indštiny, nepálštiny a urdu. Jeho láskou jsou také knihy o filozofii a psychologii. Miluje Sokrata a velmi zajímavě dokáže rozebrat rozdíl mezi moudrostí a chytrostí. Za tři roky pobytu po nemocnicích už stihl o filozofii napsat mnoho knih.

Šarkar končí své vyprávění a my zjišťujeme, že spolu s námi naslouchá plná chodba dalších lidí, pacientů i jejich návštěv. Šarkar totiž vypráví tak poutavě, že ho s chutí poslouchají i ostatní. A co by si Šarkar přál? To nám neřekl. Možná si už nepřeje nic, jen se setkat se svými syny. Kdykoliv o nich mluví, zalesknou se mu oči.


Blanka Smítková
květen 2006