CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Chcete-li navštívit jedno z nejteplejších míst planety, mohli byste se vypravit do malého městečka Rhino Camp na severozápadě Ugandy. Oželet byste ovšem museli mnoho výdobytků civilizace včetně klimatizace – v Rhino Camp není zavedena elektřina. Zato byste se tu mohli potkat s Alici, sedmadvacetiletou usměvavou mladou ženou, která je stále plná elánu, přestože se s ní život moc nemazlil.

Alice osiřela ještě jako malé dítě a žila pouze s tetou. Jak je v Ugandě zvykem, bylo její dětství naplněno těžkou domácí prací, zahrnující například nošení vody v těžkých barelech, okopávání zahrady, vaření nebo hlídání mladších sourozenců. Když bylo Alici třináct, musela se vdávat, protože otěhotněla s dvacetiletým mužem. Sňatkem skončilo nejen její dětství, ale také školní docházka. Alici se během krátké doby narodily další dvě děti, a tak myšlenky vrátit se k přerušenému studiu musely stranou. Péče o děti byla přednější.

Pouhých deset let od svatby Alice o manžela přišla. Jeho život ukončil nebezpečný červ bilharzie, jež se množí ve vodách obsahujících lidské výkaly a způsobuje vážně onemocnění schistosomiázu. Nemoc je bez lékařské pomoci smrtelná. Manžel Alice na ni zemřel zbytečně tak jako mnoho lidí v Ugandě.

Veškerá péče o děti náhle zůstala na Alici. Snažila se všemožně sehnat peníze, živila se jako prodavačka ryb, vyráběla rohožky z rákosu. O nekvalifikovanou práci je ale nouze, a tak se Alice po třech letech živoření rozhodla, že lepší život může sobě a dětem zabezpečit pouze tehdy, bude-li mít vzdělání. Svěřila děti do péče tetě a vrátila se do školních lavic, odkud musela před třinácti lety odejít. Díky sponzorské pomoci jedné neziskové organizace z USA úspěšně dokončila střední školu a měla v úmyslu pokračovat dále na univerzitě ve studiu sociální práce. Bohužel americká nezisková organizace ukončila činnost a dveře na univerzitu se pro Alici uzavřely. Ona se však nevzdává, říká, že život jí dal pořádnou lekci, kterou by nepřála nikomu dalšímu. Právě proto teď pracuje jako dobrovolnice s mladými dívkami, vypráví jim o svém životě, o plánovaném rodičovství a o tom, že největším vkladem do života je vzdělání.

Naději dává Alici Bůh. Doufá, že stejnou šanci vrátit se do školních lavic, jakou dostala ona, budou mít i jiné dívky v jejím věku, které musely po narození dětí skončit se školou. Místo aby naříkala nad vlastním nepodařeným životem, snaží se na jeho příkladě učit další mladé dívky z Ugandy, že nikdy není nic ztraceno, má-li člověk vůli a elán.