CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Žula je nerostem z nejtěžších. Ještě nikdy jsem si nezkusil namísto notebooku dát do tašky dlažební kostku a ujít s ní několik kilometrů. Věřím ale, že by to příjemná procházka nebyla. Co může být tak těžkým závažím v životě člověka?

Stanislav, rehabilitant, mladý člověk, mě zaujal na první pohled. Nejenom tím, že je v ukrajinském rehabilitačním centru Brody jediným Uzbekem, ale také skromností a zbytečně malým sebevědomím. Kde se jen vzalo?

Naděje, ta Stanislava charakterizuje nejlépe. Snaží se jí držet zuby nehty. Naděje ve smysl nového začátku, nového startu. Je jeho záchranným lanem. Bůh, veliký Bůh tam někde nahoře v nebesích, který mu dává sílu se z kolen zvednout, vzít svůj batoh s kamenem a jít dál. Pokračovat v cestě a nebát se každého tmavého zákoutí.

Stanislav je totiž nadaný. Umí jedno z bojových umění, naučil se sám několik písní na kytaru a klavír a mluví docela dobře anglicky. Touží jednoduše po poznání. Jakoby tím chtěl vykřičet do světa, že chce slyšet pochvalu, uznání. Nejenom od vrstevníků, ale hlavně od svých nejbližších. Svého otce a bratra Sergeje.

Tím, co ho sráží zpět na kolena a jeho nadání zabíjí, je alkohol. Vinou své závislosti se dostal několik tisíc kilometrů západně od svého rodného města. Do nového prostředí, rehabilitačního centra pro alkoholiky a drogově závislé, kde chce začít psát novou kapitolu svého života. Touha po smysluplné práci jej žene vpřed ke zdárnému ukončení rehabilitace a možnosti vzdělávat se na misionářské škole. Moc rád by celým procesem rehabilitace prošel úspěšně a později ukazoval druhým závislým, že je možné se z pasti nesvobody vlastním úsilím a s Boží pomocí dostat.

Batoh s kamenem si do centra přivezl s sebou. Není v něm pouze jeho závislost. Podaří se mu potlačit návaly vzteku a zlosti na tátu, který je také alkoholik? Dokáže mu odpustit? Bude schopen úplně zapomenout?

Stanislave, Bůh s Tebou!