CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Patnáctiletá Sunanda má úsměv od ucha k uchu a její oči jen září. Vypadá naprosto šťastně. Nic nenasvědčuje tomu, jak otřesnou minulost má za sebou. Hrajeme si spolu v domově pro chudé a osiřelé děti, smějeme se, já jí vyprávím o mé zemi. Teprve po několika dnech se dovídám skutečný příběh jejího života.

Sunanda se narodila v největším z Mumbaiských slumů a vyrůstala v jediné místnosti malinkého domečku z cihel a hlíny s rodiči a čtyřmi bratry. Přestože tatínek pracoval, rodina byla velmi chudá. Děti si nemohly dovolit luxus chodit do školy a život mimo slum takřka neznaly. Když bylo Sunandě devět, otec rodinu opustil a maminka si našla nového partnera. Spolu s otčímem se do jejich malinkého domečku nastěhovalo bití, strach a neštěstí.

Otčím v pěti dětech viděl jen nástroj na vydělávání peněz. Každé ráno musela Sunanda se svými mladšími bratry chodit po ulicích indických měst či na vlaková nástupiště a žebrat od kolemjdoucích. Peníze pak odevzdali svému otčímovi, který většinu z nich propil. Pak všem začínalo peklo. Opilý muž mlátil děti i jejich maminku a třískal všechny kolem sebe tak dlouho, dokud měl sílu. „Téměř každý večer jsem jen čekala, kdy už se unaví, brečela jsem a doufala, že nikoho z nás neumlátí k smrti,“ vzpomíná Sunanda na své dětství. Jednoho dne, to už bylo Sunandě jedenáct, se otčím opět opil a začal si tak jako pokaždé na rodině vybíjet zlost. Nejprve mlátil děti, potom se vrhl na jejich maminku. Ten večer dosahovala jeho alkoholem vybičovaná zuřivost vrcholu. Maminku před očima dětí ubil k smrti.

Na to, co se dělo pak, si Sunanda nepamatuje. Vzpomíná si pouze, jak nejstarší bratr po čase odvedl své sourozence do kontaktního centra organizace, kde nyní žijí. Bohužel nemohou být pohromadě, protože domovy pro dívky a chlapce jsou zde odděleny. Sunanda tak už čtyři roky žije v dívčím domově s dalšími čtrnácti děvčaty. Má teď konečně možnost chodit do školy, kde jí to velmi baví. S bratry se vidí každý týden a v létě s nimi tráví několik týdnů na táboře, který také pořádá organizace. Ráda by v domově zůstala co nejdéle to půjde. Zatím neví, čím by v životě chtěla být, říká, že je všechno ještě daleko a tak nad tím moc nepřemýšlí. Jistě ale ví jedno – nikdy v životě se nechce vdát.

Setkání s touto mladou slečnou pro mě bylo neuvěřitelně silné. Obdivuji ji za to, jak dokáže být statečná. Ukázala mi, jak ohromně důležité je žít přítomností. Přála bych jí, aby byla v životě šťastná, aby potkala chlapce, který by ji miloval a byl na ni hodný. A doufám, že se s ní třeba ještě někdy setkám a ona bude mít na rtech stále ten krásný úsměv jako když jsme se viděli poprvé.