CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Píše se únor 1999 a zeměmi bývalé Jugoslávie zmítá občanská válka. NATO se právě chystá bombardovat Srbsko kvůli politice prezidenta Slobodana Miloševiće, jehož vojska terorizují albánské obyvatelstvo v Kosovu. Miloševič se začíná bránit a 23. února vyhlašuje mobilizaci. Mezi povolanými muži je i třicetiletý Chorvat Goran Žalac z města Aleksinac. Do armády odmítá nastoupit a začíná se skrývat.

Goran tuhle válku nevnímal jako svou, doma ho navíc čekala žena a sedmiletý syn. Být stále schovaný v úkrytu však bylo vyčerpávající, zůstával zamčený doma, občas přespal u tety. Do práce chodit nemohl, všude ho hledala policie. 21. března 1999 NATO skutečně začalo bombardovat Srbsko. Goran se raději hned druhý den na policii přihlásil sám.

Policie ho ihned odvezla do města Bujanovac, ležícího jen několik kilometrů od hranice s Kosovem. Každý den musel s ostatními vojáky kopat zákopy. Tak to šlo až do poloviny května. Vyčerpaní muži se chtěli vrátit domů ke svým rodinám, o kterých neměli žádné zprávy, a obrátili se na armádu dopisem, který podepsalo šest set vojáků. Armáda v žádosti viděla provokaci a začala vyšetřovat, zda není její sepsání organizováno opozicí či dokonce nepřátelským zahraničním. „Dostali jsme do ruky papír a museli napsat jména všech přátel, které máme v zahraničí,“ vypráví Goran. Po několika dnech si pro něj opět přijela policie. Po půlhodině cesty s pouty na rukou dorazili k jakémusi osamělému domu na kopci. Byl večer, Goran netušil, kde je. Policie ho předala vojenským důstojníkům, kteří v domě opilí hráli karty. Gorana přivázali k vodovodnímu potrubí. Až hru dohráli, sebrali mu všechny osobní věci včetně tkaniček od bot, hodili ho do sklepa a zamkli. Zatuchlá místnost se stala jeho domovem, spal na tvrdé desce uprostřed špíny, v rohu malý kelímek, sloužící jako záchod – po vykonání potřeby měl obsah vyhodit jediným malým zamřížovaným okénkem. Každý den musel brzy vstávat a kopat zákopy, jakmile skončil, jámu zahrabal a kopal další. Za necelý týden si pro něj přijeli dva důstojníci. U výslechu ho ponižovali a vyhrožovali mu, že následujících dvacet let stráví ve vězení, že syn se za něj stydí a už ho nechce v životě vidět, že jeho žena se chce provdat za jiného muže. Goran měl strašný strach.

Po třech dnech výslechů skončil ve vězení ve Vranje. V malé místnosti se mačkalo sedm dalších lidí, většinou Albánci. V rohu stál kbelík, sloužící jako toaleta, jídlo nestálo za nic, na osobní hygienu mohli zapomenout. Goran čekal na soud a vězení.

Na konci června naštěstí zavládlo v zemi příměří a Goran se dostal po třech měsících, strávených ve vězeních, zpět do válkou zničeného Aleksinac. Na dveře svého domu zaklepal v noci. Nikdo se neozýval. Když otevřel dveře, našel na zemi dopis, v němž žena psala, že je ve městě Niš se synem v nemocnici. Okamžitě do nemocnice volal plný nejhorších obav. Jaká byla jeho radost, když se dověděl, že syn prodělal pouze operaci slepého střeva!

Goran se rozhodl, že s rodinou odjede do Chorvatska k bratrovi. Po dvou měsících se ale vrátili zpět do Srbska. A zase čekaly Gorana výslechy, zase byl podezříván, že je členem odboje. Vláda Miloševiče nakonec padla 5. října 2000. Hned za dva dny přišel Goranovi poštou rozsudek vojenského soudu o pozastavení stíhání.

Goran měl nakonec velké štěstí, na rozdíl od desetitisíců obětí války na Balkáně přežil. Přes vše špatné, co musel zakusit, ale nezahořkl. Naopak - pracuje dnes v srbské Charitě Aleksinac jako koordinátor a administrátor a pomáhá druhým. Lidé ho tady mají rádi a váží si ho, protože svou práci vykonává srdcem, bez pomsty a nenávisti.