CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

V arménském městě Gyumri není obvyklé potkat na ulici postiženého člověka. Není to ale proto, že by zde handicapovaní lidé nežili. V mnoha rodinách, kde se postižené dítě narodí, na jeho výchovu a především uživení zůstane maminka samotná a nemá proto mnoho času se mu věnovat. Děti tak tráví většinu svého života před televizí nebo na stoličce u okna, kterým se dívají na ulici, kam se sami nedostanou. Desetiletý Vartan má ale v tomto ohledu vlastně štěstí.

Příběh Vartana je do jisté míry typicky i pro řadu jiných, jimž v Arménii do života zasáhlo postižení: narodil do veliké rodiny s jednou sestrou a čtyřmi bratry. Otec odešel pracovat do Ruska s tím, že se už nevrátí, ať si maminka poradí jak umí. A maminka se snaží, ale v chudém a zemětřesením zdecimovaném městě i tak žijí na hranici přežití. Vartan bydlí s maminkou a pěti sourozenci tak jako mnoho dalších chudých rodin v „domiksu“, malém plechovém přestavěném kontejneru, jakých zde vyrostly před třiadvaceti lety jako provizorní řešení po zničujícím zemětřesení spousty. Není tu zaveden plyn, voda, marně byste hledali toalety. V zimě zde bývá mráz, v létě zase neúnosné vedro. Maminka vaří na malé elektrické spirále, ale neúplná rodina mívá peníze většinou pouze na chleba, máslo a trochu sýra. Většinu z toho mála peněz pochází z nevelkého státního příspěvku na Vartana, který se narodil handicapovaný. Je upoutaný na invalidní vozík, nemůže mluvit, problémy mu dělá polykání, sám nedokáže dovřít ústa, na nekontrolovatelný únik slin musí stále nosit bryndák.

Naděje Vartana i jeho rodiny se jmenuje Aregak. Již tři roky nabízí v Gyumri toto denní centrum pro děti s postižením díky finanční pomoci rakouské Charity možnost trávit společně s jinými postiženými dětmi volný čas, rozvoj dovedností či socializaci. O děti tu pečuje logoped, speciální pedagog, psycholog, fyzioterapeut, muzikoterapeut a arteterapeut a mnoho dobrovolníků, kteří dětem pomáhají s krmením či toaletou. Ale hlavně pro ně vymýšlejí hry, respektují je, věnují se jim a snaží se, aby nemusely zůstávat celý život ve skrytu doma.

Vartan by potřeboval podstoupit dvě operace, které však jsou tak finančně nákladné, že se zcela vymykají možnostem jeho rodiny. Operace dolních končetin, na kterou je již díky pomoci fyzioterapeuta připraven, by mu měla pomoci postavit se na vlastní nohy a chodit. Druhý zákrok, o němž lékaři stále diskutují, je operace obličeje. Někteří místní doktoři zákrok doporučují, jiní jsou zase proti. I proto se v Aregaku chtějí poradit s odborníky v Rakousku. Právě zde se totiž díky rakouské Charitě podařilo sehnat na Vartanovy operace sponzory.

Když jsem Vartana viděla poprvé, žasla jsem nad jeho veselostí, hravostí a chytrostí. Přestože nemůže mluvit, vždy pochopíte, co si přeje. Šance, že mu první operace umožní chodit, je půl na půl. A to není v jeho situaci málo. Vartan má totiž kolem sebe milující rodinu a lidi, kteří jsou mu ochotni a připraveni pomoci. Nemusí se bát, že by někdy zůstal sám, schovaný za zamčenými dveřmi před zraky zdravých lidí.