CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Kde máte Kasandru,“ ptám se dětí, které ke mně přibíhají s nadějí, že jim něco přináším. „Kasandra už tu není, vdala se do Německa,“ křičí nadšeně. Jsou na svou osmiletou kamarádku Kasandru hrdí. Ještě včera si s nimi hrála na schodech uprostřed záplavy odpadků pod mohutnými sloupy železničního mostu poblíž hlavního nádraží ve Skopje, kde našla s několika desítkami příbuzných domov. A teď ji potkalo takové štěstí!

Kasandra prožila své dětství v království, v němž hradba odpadků lemovala několik stanů a provizorních přístřešků ze všeho, co se namanulo. Přes den většinou vyrážela s rodiči a několika sourozenci do města. Na vozík tažený koněm shromažďovali poklady, které se jim podařilo najít – plastové lahve a kartonové krabice. Prodejem plastu a papíru ve sběrných dvorech si tak jako Kasandra a její rodina vydělává na živobytí mnoho obyvatel makedonské Skopje, pro něž není v zemi jiná práce. Odpoledne jsem už ale Kasandru většinou zastihla s ostatními dětmi žebrat u mostu, kde jsme se před časem seznámily. Místo pěti denárů, které po mně tehdy chtěla, jsem jí dala aspoň sušenku. A ona se rozpovídala.

„Já jsem Kasandra a je mi osm a tohle všechno jsou moji sourozenci! My si tady celý den hrajeme a taky žebráme a mě to baví. Do školy nechodím, ale nevadí mi to,“ vyprávěla a cenila na mě přitom své zářivé zuby. Chtěla jsem se zeptat ještě na mnoho dalších věcí, ale malá makedonská slovní zásoba mi to neumožnila. „A co by sis nejvíc přála?“ zeptala jsem se aspoň Kasandry. „Sponku, takovou jakou máš ty,“ odpověděla bez váhání.

Dnes přicházím, abych Kasandře splnila její největší přání. Ale ona už tu není a nenajdu ji tu ani po několika dalších týdnech. Začínám si připouštět, že je opravdu pryč. Zdravý rozum mi napovídá, že ve věku jejích osmi let nešlo o svatbu. O lidi žijící v okolí železničního mostu a dalších vyloučených lokalitách se v Makedonii mnoho organizací nestará. Centrum sociální práce, které by mělo zajistit ochranu dětí, podle názoru mnohých funguje pouze na papíře, a tak většina práce zbývá neziskovým organizacím. Paní Ljatife z jedné z nich, Ambrely, se ve svém volném čase věnuje také rodině Kasandry. Stará se především o vyřizování dokumentů, bez nichž nemají lidé nárok na jakoukoliv státní pomoc. Když jí svěřuji, co jsem se dozvěděla o Kasandřině osudu, nevypadá příliš překvapeně. Obchod s dětmi není v těchto podmínkách prý ničím zas tak neobvyklým, makedonská policie ho příliš neřeší, ale prostřednictvím mezinárodní spolupráce se občas podaří některé případy odhalit.

A tak stojím pod mostem u nádraží ve Skopje a vzpomínám na věčně usměvavou Kasandru se záludným pohledem, která si dosáhne jazykem na nos a umí jezdit na kole, i když nemá pneumatiky. V kapse svírám sponku, o kterou tak stála, ale která se k ní už asi nikdy nedostane.