CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Jana se ráda směje. Když začne vyprávět, není k zadržení. Těší ji, když dokáže rozesmát i ostatní, všechno je pak prý snazší. Jana má schizofrenii.

Všechno to začalo asi před deseti lety. Jana žila doma na střední Moravě stejnými radostmi i problémy jako většina děvčat ve věku dvaceti let. Měla práci, přítele, radost ze života. Toho, že je s ní něco v nepořádku, si sama nevšimla. Plíživou změnu ale poznali rodiče, kteří ji náhle přestávali rozumět. Znepokojoval je i přítel Jany. Hrál automaty, celé noci trávil po hospodách, Janu stahoval ke dnu... Čím víc rodiče Janu od jejího přítele odrazovali, tím víc jej bránila, nepřipouštěla si nemoc ani troskotající vztah. Doma na ni vše padalo, utíkala za svým přítelem i přes nesouhlas rodičů do hospod, vracela se pozdě v noci, potřebovala s někým mluvit, někomu všechno říct, ale nešlo to. Vše, co jí trápilo a tížilo, psala na papír, jednu myšlenku za druhou, texty chtěla vydat jako knihu. Nic z toho, co napsala, nedávalo smysl.

Jana brzy uznala, že rodiče mají pravdu, a s přítelem se rozešla. Už nic ji ale nedokázalo v těžkých chvílích povzbudit, podržet. Doma na chodbách viděla postavy v černých pláštích, které na ni mířily zbraněmi, byla přesvědčená, že všude v bytě jsou štěnice, že ji někdo odposlouchává. Předepsané léky nechtěla brát, byly přece otrávené, někdo ji chtěl zabít...

Dnes je Jana šťastná. Navštěvuje denní stacionář pro osoby s psychickým onemocněním, kde si našla spoustu přátel, jeden z nich jí dokonce nakreslil originální portrét. Léky, které ji pomáhají, jsou sice moc drahé, ale Jana si na nic nestěžuje – je spokojená s tím, co má a tam, kde je. Když bere léky pravidelně, cítí se dobře. Moc ráda zajde na procházku s někým blízkým. Úplně nejšťastnější ale je, když má důvod se smát – to jsou chvíle, které jí vždy povzbudí a dodají sílu překonat nelehký úděl její nemoci. A když se spolu s ní smějí i její přátelé, ví, že není na světě zbytečná.