CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Věta, která navždy změnila život Geda z Liverpoolu

Ged je pětatřicetiletý seriózní muž, který celý svůj život prožil v britském Liverpoolu, městě, které je proslaveno skupinou Beatles a fotbalovým klubem Liverpool FC. Setkáte-li se s ním, můžete ho klidně považovat za elegantního manažera či úředníka. Pokud se s ním však seznámíte blíže, zjistíte, že jde o zcela obyčejného člověka. Ged je tichý muž, příliš toho nenamluví, ale přesto má svůj život pevně ve vlastních rukou. Žije v krásném domě, má přátele, svůj oblíbený televizní program, rád hraje kulečník. Člověk jako Vy nebo jako já, řekli byste. Ale vždycky tomu tak nebylo. Jeho životní cesta byla velmi klikatá.

Ged se totiž narodil jako osoba se zdravotním znevýhodněním, jako „mentálně postižený“, nebo ještě hůř „mentálně retardovaný“ jak často mnozí bez rozmyslu říkáme. Jeho život však byl v mnoha ohledech vystaven stejným výzvám, kterým musíme čelit my všichni. Hledání přátel, výběr oblíbených věcí, spravování vlastních peněz a především rozhodování. Vzhledem k jeho specifickým potřebám vyžadovala i Gedova výchova specifický přístup, podporu. Jeho rodiče však, možná z přílišné obavy, rozhodovali často za Geda i tam, kde to nebylo zapotřebí, především v oblasti správy jeho peněz. Koho z nás by nenapadlo: „Člověk s mentálním postižením přece nerozumí penězům…“

A tak žil Ged se svými rodiči a svou starší sestrou, která byla zaškatulkována jako „mentálně postižená“. K bratrovi se chovala spíše jako jeho druhý rodič nebo šéf. Gedův život se díky přístupu jeho rodiny stával den ode dne ještě více závislým na jejich péči. Až jednoho dne mu zemřela matka a za rok po ní tragicky na následky požáru v jejich domě také otec. Přežil pouze Ged a jeho sestra, se kterou ale nechtěl zůstat pro její povahu a její ponižující chování. Tehdy se Ged dostal do rukou sociálního pracovníka, který se však na nějakou dobu vžil do role, která se zdála být již pohřbena s Gedovými rodiči.

Naštěstí se Gedovi v jeho třiatřiceti letech otevřely dveře podporovaného bydlení pod záštitou místní organizace, která poskytuje sociální služby lidem se zdravotním znevýhodněním, chcete-li s „mentálním postižením“. Sociální asistentka, která Geda poprvé spatřila, mu nabídla, zda si dá něco k pití. Sociální pracovnice odpověděla za něj: „Dá si čaj.“.

V tu chvíli však přišla věta, která konečně změnila Gedův dosavadní způsob života.

„Počkejte, ptala jsem se Geda. Gede, co si dáte?“ A Ged před zraky sociální pracovnice, která od něj nic neočekávala, po dlouhých měsících mlčení odpověděl: „Kávu.“

Nyní si Ged koupil vlastní byt, má svůj bankovní účet a práci, která sice není placená, ale která ho baví. A především, žije konečně život, který je jeho volbou. Zeptejme se sami sebe: „Jak dlouho ještě chceme ignorovat jedinečnost a rovnocennost životů lidí s „mentálním postižením“? Mají skutečně čekat, až zemřeme, aby oni mohli začít žít?“


Pavel Souček
listopad 2010