CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Jitka se narodila s dětskou mozkovou obrnou, nemocí, kterou u nás trpí mnoho lidí, jejichž počet bohužel stoupá. Až do svých čtyřiadvaceti let vyrůstala v ústavu, protože rodiče o ni nemohli kvůli zaměstnání plně pečovat v domácím prostředí. To jí bohužel příliš nepomohlo...

Jak totiž uvádějí odborné texty, které se problematikou dětské mozkové obrny zabývají, většina lidí se mylně domnívá, že největším traumatem pro děti s tímto onemocněním je špatná pohyblivost. Dítě je však ve skutečnosti v rozporu s těmito zažitými představami „traumatizováno především závislostí a sociální izolací plynoucí z jeho nemoci nadměrnou, byť dobře míněnou, ochranou ze strany pečovatelů, která brání dítěti ve spontánní aktivitě, přirozeném projevu a rozvoji“. A ústav, v němž Jitka pobývala, ji v rozvoji schopností a dovedností nijak zvláště nepomohl. Jitka nebyla zvyklá vyjádřit svůj názor, na většinu věcí se dovolovala, bála se zeptat nebo jen říct, že něco nechce dělat.

Obrat k lepšímu nastal ve chvíli, kdy Jitčini rodiče odešli do důchodu a vzali si svou dceru zpět do domácí péče. Jitka posléze pět let navštěvovala speciální školu, kde se učila hlavně čtení, psaní, počítání a sociální dovednosti. A pak začala navštěvovat Centrum Auxilium ve Vsetíně.

Zde se již čtvrtým rokem učí vyjadřovat vlastní názor, účastní se aktivit, které podporují kreativitu, pohyb, cit a hlavně Jitce umožňují pobyt ve zdravé společnosti. Jitka zde mimo jiné navštěvuje výtvarnou dílnu a relaxační místnost nebo se účastní prázdninových pobytů s rodinami a dětmi, které ji napomáhají v integraci do společnosti. Snaží se s ní tady zkrátka jednat jako se zdravou.

Snad i pro tuto snahu okolí na mě dnes Jitka ve svých třiatřiceti letech působí jako milá, otevřená žena, která se ochotně zapojí do každé činnosti, ráda kreslí a tancuje a která také umí vyjádřit co chce a co naopak nechce. Jitka tak naplňuje pravidlo, že největším přínosem pro děti s dětskou mozkovou obrnou není jejich izolace nebo třeba i dobře míněná přílišná starostlivost, která jim brání v rozletu, ale naopak přirozená důvěra a integrace do společnosti zdravých lidí.